Smrad a hnus v botičské deltě

Jeden z nejznámějších pražských potoků nebýval vždy tak nenápadný jako dnes. Botič naopak dával svou přítomnost odjakživa dost výrazně najevo.

Abych však Botiči nekřivdil – řeč bude hlavně o jeho dolním toku na území Nuslí a Vyšehradu. Zde se totiž původně průzračný potůček měnil v čím dál odpornější stoku. Vzpomínky, jak se kdysi ve zdejších vodách lovily mřenky na grundle, působily koncem 19. století spíš jako provokace. Humoristické časopisy se naopak předháněly v peprnějších vtipech o smradlavé výspě Prahy.

Tok Botiče vytvářel od nepaměti pomyslnou hranici mezi Novým městem a Vyšehradem. Obě čtvrti spolu v dějinách často soupeřily, ale v jednom se shodly – ve vypouštění splašků do potoka. V tehdejší době šlo o běžnou praxi, vždyť i Vltava fungovala jako jedna velká stoka. Botič měl ale velice pozvolný spád, takže splašky a lidské exkrementy se v korytu líně převalovaly od Nuslí až po Výtoň.

Umíte si jistě představit, že kromě odporného smradu byl Botič také zdrojem nemocí – tyfu, cholery i neštovic. Statistika koncem 19. století zaznamenávala pod Vyšehradem stejnou, ne-li horší úmrtnost než v pražských asanačních obvodech. A tak se po desetiletích stížností a odkladů přistoupilo v roce 1904 k regulaci ústí Botiče do Vltavy.

Možná se budet divit, že koryto Botiče původně vedlo jinudy než dnes – potok se vléval do Vltavy na opačné straně železničního mostu blíž Výtoně. Nedaleko za podskalskou celnicí totiž býval vyšehradský Kapitulní mlýn, ke kterému vedl z Botiče náhon. Mlelo se tu až do 70. let 19. století a později na troskách mlýna vyrostl činžák.

Během stavebních prací bylo koryto Botiče svedeno na opačnou stranu vyšehradského železničního viaduktu do nového dlážděného kanálu. Už tehdy se přemýšlelo o tom, že by byl tento úsek Botiče schován pod zem. Nedošlo k tomu ale z preventivních důvodů, aby se při záplavách mohla uvolňovat voda a nepůsobila škody jako v případě přemostění Motolského potoka na Smíchově.

K překrytí Botiče vozovkou nakonec došlo až několik let nato. Ještě později pak došlo k zatrubnění Botiče po celé délce až k bývalým novoměstským hradbám před Ostrčilovým náměstím. A jelikož současně s tím docházelo i k rozvoji pražské kanalizace, sešel Botič nejen z očí, ale i z nosu.

A ještě jednu důležitou věc je třeba zmínit. Soutok Botiče s Vltavou je vyhledávaným rybářským místem. Nikde v okolí neberou ryby tak, jako tady. Však také dodnes kotví pod železničním mostem několik trouchnivějících pramic, pamatujících lecjaký kapitální úlovek.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!