Dvojí život monolitu pod Emauzy

Málokterý pražský pomník má tak spletitý osud jako obelisk vztyčený pod Emauzy na počest pražských legionářů. Je vlastně malý zázrak, že vůbec existuje.

Přeneste se na chvíli v duchu do Prahy po skončení první světové války. Mladá republika překypuje radostí nad svou vlastní existencí a vděčně oslavuje zahraniční legionáře coby jedny ze strůjců samostatnosti. Prezident Masaryk zve v téže době na Pražský hrad slovinského architekta Jože Plečnika, aby hradní areál zmodernizoval. A překotně se vyvíjí i zbytek města. Na Novém Městě právě doznívá asanace starého Podskalí a na uvolněném pozemku pod Emauzy se plánuje výstavba ministerských budov. Za této konstelace dochází k osudnému štěstí v neštěstí.

Skalisko na pochodu

Prezident Masaryk zatoužil krátce po nástupu do úřadu náležitě uctít památku obětí první světové války. Jeho „dvorní architekt“ Plečnik navrhl za tímto účelem vztyčit na Pražském hradě monumentální žulový obelisk. Masarykovi se myšlenka zalíbila a sám se postaral o financování celého projektu. Roku 1923 byl po dvou letech příprav vylomen v moravském Mrákotíně žulový hranol, který měřil na délku přes 20 metrů. Kamenné monstrum vážilo zhruba 100 tun a v létě se na speciálním podvozku vydalo na strastiplnou cestu na nádraží v Telči. Během několika týdnů ale zvládl balvan urazit jen necelé dva kilometry. Pak se podvozek v mírném svahu utrhl z jistícího lana, nekontrolovaně sjel dolů a monolit se při nárazu rozlomil na dva kusy.

Z obelisku zůstalo pouze torzo, takže k jeho transportu na Hrad nedošlo. Plečnik si později nechal vylomit a dopravit náhradní monolit, ovšem ani ten původní nepřišel vniveč. Kratší zlomek se použil na výrobu jiného památníku přímo v Telči a delší část věnoval Masaryk o pět let později pražskému magistrátu. Bezprizorní kámen se totiž hodil do krámu Bohumilu Hübschmannovi, který tou dobou dokončoval architektonické řešení prostoru pod Emauzy.

O zastavění tohoto místa se vášnivě debatovalo dlouhých dvacet let od chvíle, kdy byla stržena podstatná část původní podskalské zástavby. Po celou dobu se upozorňovalo na nutnost zachování volného pohledu na Emauzy od řeky, proto Hübschmann rýsoval své plány převážně v horizontálním směru. Do zmíněného prostoru navrhl komplex ministerských budov, které se pokorně krčí pod majestátem přilehlého kláštera. V celkové „širokoúhlosti“ projektu ale scházel nějaký vertikální akcent, který by narušil monotónní ráz úřednického objektu. Hübschmann ho našel právě v přeraženém obelisku.

Praha svým vítězným synům

Žulový hranol vyčkával po nehodě několik let na telčském nádraží, odkud se roku 1928 konečně vydal ku Praze. Chvíli se koketovalo s myšlenkou, že by mohl do Podskalí připlout po řece, jako tomu bylo v případě žulových kvádrů pro Husův pomník. Nakonec ale zvítězila železnice v kombinaci s nákladní tramvají, která vypomohla při převozu pražskými ulicemi. V říjnu téhož roku proběhl slavnostní poklep na základní kámen pomníku, načež se kameníci pustili do opracování surového hranolu.

Vytesání do požadovaného tvaru a náležité vyleštění zabralo několik měsíců. Ke vztyčení monolitu se tak přistoupilo až v průběhu roku 1929. Tou dobou už bylo definitivně rozhodnuto, že bude věnován pražským legionářům, kteří za první světové války bojovali ve Francii, Itálii a Rusku. Ztvárnit jejich hrdinství dostal za úkol sochař Josef Mařatka. Ve svém konečném návrhu obklopil mrákotínský monolit sedmi bronzovými vojáky a postavou dívky coby alegorií vítězství.

Spodní lem obelisku byl nadto opatřen sérií nápisů. Z francouzské fronty jsou na pomníku připomenuta bojiště Terron, Vouziers a Champagne, z ruských zákopů Zborov, Bachmač a Volha, z italské fronty Doss Alto a Piave a konečně z fronty jihovýchodní Dobrudža. Vše korunuje dvojverší Viktora Dyka z básně Země mluví: „Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.“ Na podstavci je pak vyvedeno věnování, které je zároveň považováno za název pomníku – Praha svým vítězným synům.

Jak tomu u veřejných zakázek bývá, práce na pomníku se oproti předpokladům řádně protáhly. Josef Mařatka odevzdal návrhy soch k definitivnímu schválení až na sklonku roku 1931. K jejich osazení na pomník došlo roku následujícího, kdy proběhlo též slavnostní odhalení za přítomnosti politického a vojenského výkvětu první republiky. Dost možná, že někdo ze vzácných hostů už tou dobou tušil, že Evropa neodvratně míří k dalšímu válečnému konfliktu.

Nevstoupíš dvakrát do stejné žuly

Po vypuknutí druhé světové války a následném vyhlášení protektorátu se pomník pod Emauzy stal nepohodlným. Němci Prahu důsledně zbavovali čehokoliv, co by zavánělo českým vlastenectvím. Nedaleký Palackého most byl přejmenován na Mozartův, sousední Palackého pomník rozebrán a odvezen, načež stejný osud potkal i legionářský monolit.

Bronzové sochy byly roztaveny a získaný materiál použit ve válečném průmyslu. Kde a jak skončil mrákotínský hranol, se mi bohužel nepodařilo vypátrat. Ovšem při vědomí toho, jaká úskalí provázela dopravování kamene, mám důvod se domnívat, že byl rozbit přímo na místě. Každopádně náměstíčko pod Emauzy na dalších skoro šedesát let osiřelo.

Je nabíledni, že po skončení druhé světové války se do obnovy pomníku nikdo nehrnul. Jednak se nedochoval žádný jeho fragment, jednak měl poválečný režim dost práce s oslavami nových hrdinů, zejména těch sovětských. Z československých legionářů se naopak na dlouhou dobu staly osoby nežádoucí.

Historickou křivdu se povedlo napravit až o půl století později v obnovených demokratických poměrech. Během devadesátých let vznikla podle dochovaných plánů a sádrových modelů takřka věrná replika pomníku. Nový monolit byl vylomen společností Česká žula v lomu Vápenice u Sedlčan a měří na chlup stejně jako originál 10,5 metru. Narozdíl od něj je ale mírně tmavší, což je dáno odlišným složením žuly ve srovnání s moravským Mrákotínem.

Kopie Mařatkových soch zhotovila sochařka a restaurátorka Kateřina Amortová, takže staronový pomník pod Emauzy mohl být slavnostně odhalen 28. října 1998. Na den přesně sedmdesát let od poklepání ná základní kámen pomníku původního. Skvělá známka toho, že principy jako obětavost, odvaha či odhodlání mají tuhý kořínek. Ať nám tedy monolit ještě nějaký čas vydrží!

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!