Seznam není úplný… aneb topografie hospod na Praze 4 ve vzpomínkách pamětníků

Z badatelských důvodů jsem před několika měsíci zveřejnil oficiální seznam hospod na Praze 4 z roku 1981. Současně jsem požádal, aby mi návštěvníci tehdejších lokálů poslali svoje vzpomínky, dojmy nebo hospodské historky.  Zde předkládám výběr toho nejlepšího, co ke mě doputovalo.

 

Václav Křístek

Velmi důkladný vhled do místní hospodské problematiky nabízí hudebník a filmař Václav Křístek. Jeho systematický výčet podniků se zastavil na čísle čtyřicet.

 

„Problém je, že mnohým hospodám se říkalo jinak, než jaký byl jejich oficiální název (U Kuželky, U Zajíčka), takže jsem je mohl v tom úctyhodném materiálu přehlédnout. A také si často nepamatuju jména ulic, kde se krčmy nacházely.

 

U Parku – Od pípy byl vidět dolní konec Jezerky. Dvě malé místnosti. Párkrát jsem tam seděl se Šlupkou Svěrákem.

 

U Jezerky – Za rohem od hostince U Parku. Velká ratejna, ale ne úplně neútulná.

 

U Stálého zdraví – Byť měla tak pozitivní jméno, s pověstí to bylo horší. Platilo na ni Švejkovo: „Tam se perou každej den. To vědí, Nusle…“

 

U Břehu – Občerstvovna při výletech podél potoka Botiče.

 

Nuselská pivovarská zahrada – Pivovarská zahrada, červené židle, líná obsluha.

 

U Bansethů – Domovský podnik společnosti koncem osmdesátých let, neb přítel Standa měl na Synkáči knihkupectví a nosil vrchnímu z hostince nedostupné knihy.

 

Na Závisti – Pokud se nepletu, rohová restaurace na hlavní. Patřila k těm lepším. Dávali jsme si tam nedělní oběd po procházce. Ale dalo se tam chodit jen na pivo. Čepovali Plzeň.

 

Hotel Michle – Proč jsme tam jednou skončili a proč jsme tam pili pivo, to nevím. Krásně ušmudlaný prostor.

 

Na Tetíně – Šenk proslavila i knižně jiná generace.

 

Pod Terebkou, Na Terebce – Školní hospody Gymnázia Na Vítězné pláni. Obě malé, Na Terebce ještě menší, přesně k postavě stařičké paní krčmářky.

Hospoda Na Terebce
Výčep hospody Na Terebce v devadesátých letech. (Archiv Petra Hýžďala)

Na Vítězné pláni – Pokus o lepší podnik pro naše pracující. Stejně jako budování spravedlivého řádu později dosti upadl.

 

Děkanka – Od pípy se šlo do hlubin dlouhého lokálu bez oken. Použil jsem ten prostor v jednom filmu jako obraz městského pekla, kam přijde nevinné děvčátko.

 

U Šišků – Pajzl, vklíněný mezi novější domy na rušné ulici, si zachoval svou podobu hluboko do kapitalismu.

 

ČSAD Pankrác – Legendární bufet na autobusovém nádraží. Už v sedmdesátých letech hojně využíván vrstvou obyvatelstva dnes nazývanou bezdomovci, tehdy somráky. V první velké síni pulty pro konzumaci jídel – tuším, že tam i vařili. Vzadu v předsálí záchodků se pilo pivo a kouřilo. Jedné noci jsem zvenčí pozoroval dvoumetrového autobusáka, kterak obě ty pusté síně konzumu projíždí na kolečkových bruslích, podoben ladné krasobruslařce.

 

U Klokočníka – Tady jsem se naučil pít pivo. Chodil jsem tehdy do 9. třídy ZDŠ. Také se sem chodilo pro zásoby alkoholu, které se pak konzumovaly v Jezerce v altánku nebo na místě zvaném Zvětšenina, nazvaném tak po prvním zhlédnutí slavného filmu.

 

Na Veselí – Zvaná tehdy U Zajíčka, asi podle výčepního. Když jsem se naučil pít pivo U Klokočníka, chodili jsme se s partou doučovat k Zajíčkovi. Že se tehdy výčepní nebáli kontroly a následné pokuty za nalévání mladistvým, to nechápu. Vysvětluji si to tak, že měli dobré styky s hlídkami VB, které upláceli pochutinami. Dvě místnosti.

 

Akropole – Pokus o lepší podnik. Měli jsme tu svatební hostinu. Lstivý personál ale společnost přesunul místo do slíbeného prostoru nahoře do kamrlíku dole.

 

Olympie – Další pokus o lepší sídlištní restauraci.

 

U Kouřilů – Asi proto, že byla v přízemí modernějšího domu, působila daleko pajzlovitěji než hospůdky ve staré zástavbě. Měla obří okna, a tak kolemjdoucí slušní občané mohli pozorovat veselící se opilce jako zboží ve výkladní skříni.

 

U Plevů – Maličká hospůdka na rohu ulice, které jsme doma říkali Náměstíčko. Chodil jsem tam svému tatínkovi pro pivo. Později jsme tam sedávali, ale občas byl problém najít místo. Bylo tam tak pět šest stolů. Pamatuji si, že jsme tam párkrát seděli s dvojicí postarších velmi přátelských pánů, což nebylo úplně zvykem, neb tehdejší důchodci si na máničky příliš nepotrpěli. Jeden z těch pánů měl nezaměnitelný hlas – namlouval tehdy komentáře pro reportáže do Branek, bodů, vteřin. Později jsem se dozvěděl, že byl jedním z rozhlasových hlasatelů při Pražském povstání. Hostinský, který tam byl celé dlouhé roky, se opravdu jmenoval Pleva, ale Malého Bobše nenapsal.

 

V Zahrádce – Centrum setkávání naší společnosti v první půlce osmdesátých let. Hostinský se jmenoval Ivo, zcela jistě šidil, ale bral nás za zásadní štamgasty. Když si v dostupných materiálech čtu záznamy o konzumaci během jednoho jediného pátečního večera, brní mě játra. Občas se tam objevil ožralý skladatel Angelo Michajlov, pil šampaňské a někdy platil za celou hospodu.

 

Za Lískem – V přízemí domu s podivuhodnou historií na Budějovickém náměstí. Stál tam dříve, než k němu dosupělo město. Fotil ho i Sudek a snímek je k nalezení v knize Praha panoramatická. Hospoda sama už tak slavná nebyla. Normální pajzl. Ale chodívali jsme tam.

Josef Sudek – Pankrác
Zmíněný snímek Pankráce ze Sudkovy knihy Praha panoramatická.

Na Kopečku – Sem chodívali studenti z Budějárny. Jednou tam takhle šel Rosťa s Martinem Šedivým a ještě jedním a Šedivý povídá: „Tak koukám, že tady jdou tři basáci.“ Mívali jsme tam sraz při tradičních prvomájových výletech na Károv.

 

Sparta – Sem zase chodívali studenti z Ohradní.

 

Na tý louce zelený – Vlastně výletní restaurace. Mirek Balajka tam slavil svatbu, na kterou se dostavili i bujaří přátelé z Moravy. Jeden se hned po příchodu postavil do dveří, zapěl svatební a uvedl do zmatku celou hospodu.

 

U Jaurisů – Slavná bigbítová hospoda, informace k dohledání i jinde.

 

Michelská restaurace – Opět pokus o lepší sídlištní restauraci. Nevím, jestli se dělila na restauraci a výčep jako třeba Satanka nebo U Ďáblíka, ale co si pamatuju, výčep byl normální pajzl. Ostatně to bylo pro sídlištní výčepy typické, že působily zaplivanějším dojmem než ty ve staré zástavbě.

 

Dukla – Měla tu zvláštnost, že se rozprostírala v přízemí celého domu, takže každá místnost měla okna do jiné ulice.

 

U Labutě – Další z výletních restaurací.

 

Na Ledárnách – Chodívalo se tam, když se bylo u Rosti. Já ji navštěvoval po nedělních obědech u mámy v Krči. Sedával tam pravidelně muž z ubytovny nedalekého Armabetonu, kterému jsme říkali Netvor. Armabeton byla vysoká budova s neonovým nápisem ARMABETON, ale jak to tak bývalo, některá písmena zhasla, a tak nad Krčí svítil nápis ARM BE ON.

 

Zelené domky – Zájezdní hospoda při staré cestě na jih.

 

U Čejpů – Pravé pekelné doupě, neb kromě výčepu, osvětleného vstupními dveřmi, nebylo ve třech místnostech jediné okno.

 

Na Zelené lišce – Oblíbená hospoda s docela dobrou kuchyní. Na půli cesty mezi Jezerkou a Budějárnou, takže kompromis, když se ani mně se Spajkem, ani Rosťovi nechtělo příliš daleko.

 

Pokrok – Kousek od Rosti. Velká restaurace, jedna z prvních sídlištních s bonusem malého výčepu.

 

U Krále Václava – Výletní u Krčského lesa. Párkrát se tu zůstalo do noci.

 

U Šimků – Zde byla založena Gaskoňská vědecká společnost, kladoucí si za cíl podrobné bádání v knihách o třech mušketýrech. Dokonalá znalost dějů ještě po deseti letech byla nutnou podmínkou pro členství.

 

Na Jezerce – Párkrát s divadlem Sklep, taktéž v hospodě Na Rozcestí, zvané ovšem U Báby.

 

Asi jsem přehlédl šenk, který se nalézal na Nuselské – napříč na protější straně byla hospoda Na Tetíně. Říkalo se tam U Kuželky a byla to strašná ratejna, kam s oblibou chodila nuselsko-spořilovská parta. Když se jednou vraceli přes Jezerku, potkali mne poblíž šenku U Kouřilů. Já šel z jiné hospody, kde jsem seděl se strašnickou partou, promísenou se studenty z Betlémárny. Hovořili jsme o poezii – byli jsme tehdy všichni slavní básníci –, byl mi darován půllitr ukradený U Kuželky a ve tmě jsem poprvé spatřil svou nastávající ženu.

 

Dále jsem vynechal restauraci na rohu 5. května a Na Veselí, jméno teď nevím, kam jsme chodívali jako rodina na oběd po nedělní procházce. Taky restauraci Na Paloučku na rohu Táborské a Žateckých, kam jsme také chodívali po škole, ale občas tam zabrousili i pedagogové a měli řeči. Don Sparling, jeden z Kanaďanů, kteří sem přijeli učit angličtinu (druhý byl Paul Wilson), tam s námi měl hodiny konverzace: „Bavme se o čemkoliv, ale anglicky, protože jsem váš učitel.“

 

Tolik jsem vydoloval z paměti. Pro doplnění ještě přidávám stupnici hodnocení piv od nejlepšího po nejhorší:

  1. Pivo.
  2. Místní.
  3. Výrazně místní.
  4. Kadavé.
  5. Nymburská voda z Jíváku a Novopacké chcanky.“

 

Gaco Novomesský

Jiný pamětník vylovil ze vzpomínek několik odstavců, které vás zavedou do lokálů na rozhraní Pankráce a Podolí.

 

„Jako studenti z kolejí Na Lysině 12 pod Kavkami jsme byli v letech 1968-73 štamgasty Na Sibiři. Čepoval se Braník desítka za korunu šedesát nebo sedmdesát… Hodpodský, tuším Vláďa, urostlý chlapík, kterého prý vyhodili od letectví nebo z letiště, už nevím, občas osobně vyrazil ze dveří nějakého ožralého otravu. Starší paní Maruš v teplákách a zástěře s kapsou na břiše nosila zezadu z kuchyně nejoblíbenější místní specialitu k pivu: mamuta – opečenou sekanou s bramborovým salátem. „Šáhni si mi pro tužku,“ říkala pak s odkazem na tu kapsu.

Hospoda Na Sibiři
Sedmdesátá léta v hospodě Na Sibiři. (Archiv Petra Peška)

Jeden stůl vepředu u výčepu a druhý vzadu vpravo za dveřmi pod televizí patřily místním štamgastům. Ti měli i svůj fotbalový mančaft. Zbytek byli většinou študáci z koleje, hojně i barevní cizinci (na koleji byl blok B pro zahraniční studenty z Univerzity 17. listopadu). Interiér nic moc stylového. Stoly pro čtyři s hnědým umakartovým povrchem. Pochopitelně bez ubrusů. Bývalo plno, živo, i když zpěv nebyl vítán. Když byl na koleji mejdan, chodilo se na Sibiř pro pivo třeba s koulí od stropního svítidla. V létě se sedělo i venku pod stromy v zahradě.

 

Někdy se šlo kousek dál na Děkanku, ale tam bylo málo místa. Málokdy jsme šli do hospody U Lopaty hned pod Kavkami, i když to nebylo moc daleko, zato do kopce. Pak bylo lepší sejít dolů na křižovatku do Rozkvětu alias Rozkroku, jak jsme mu vtipně říkali, nebo rovnou do Sokolovny, kde bylo místa dost.

 

Sama o sobě nebyla legendární Sibiř nic moc, ovšem divokých a hodně veselých historek jsme si všichni odnesli na památku vrchovatě. Za pár let jsem smutně koukal, že z ní udělali agitační středisko. Dnes už je to běžný obytný dům.

Koleje ČVUT v Podolí
Studentské koleje ČVUT v Podolí na pohlednici ze začátku šedesátých let.

Na seznamu pochopitelně chybí legendární, po Praze známý a velmi hojně navštěvovaný lokál – bar Áčko v areálu kolejí Na Lysině 12, který vedli studenti ČVUT. V první části se sedělo u stolků, v druhé, zatemněné, dunělo dřevné, ještě docela melodické disco a soul a tančilo se. Ve třetí části byl bar. V přední části se občas odehrávaly komorní písničkářské koncerty – pamatuji třeba Třešňáka, myslím, že i Neduha tam vystoupil a další. Nahoře v menze bylo normální velké pódium, bývala živá muzika – pamatuji Indonésana Ronyho Martona s Hastrmanem, tatrmanem, prastarou kapelu Crystal, která snad v místnosti oproti baru měla zkušebnu, po ní tam jeden čas zkoušel Padrůněk se svým bandem, taky skvělá pražská bluesová studentská kapela Yatchmen, s kterou začínal jako zpěvák třeba Jirka Tomek, co pak hrával s Pražským výběrem na konga, a hlavně i Blue Efekti, kteří na oplátku občas udělali nahoře v menze tancovačkový koncert. Jan Vodňanský vzpomíná, že v menze nahoře si jako student poprvé v životě zaúčinkoval před publikem, když se z obecenstva přihásil na výzvu Jiřího Suchého, který tam vystupoval. Blue Efekti tam zkoušeli a hojně sedávali na baru v Áčku v časech, když na tom nebyli dvakrát dobře s hraním. Áčko bylo vyhlášené a vždy plné, chodily tam i pražské celebrity. Vstup do areálu kolejí nebyl problémem ani pro nestudenty. Vzadu od hřbitova byla v plotě velká díra, kterou znali i pražští taxikáři. „Na vrátnici, nebo k díře?“ ptali se nás, když jsme je občas z centra museli použít.

 

Na staré fotce kolejí je vidět telefonní budka, před kterou občas bývala fronta. Další totiž byla až kousek nad Sibiří. Z ní jsme občas každý se svým privátním seznámkem lákali děvčata na mejdan, když jsme po návratu ze Sibiře zjistili, že noc je ještě příliš mladá… Spodní sklo budky bylo vykopnuto a na rámu pak sedávali ti, kdo po telefonu řešili citové problémy. Dlouze, detailně. Fronta s účastí naslouchala.“

 

Miloš H.

Na text Gaca Novomesského zareagoval jeho slovenský kamarád, který přidal několik peprných detailů.

 

Na Sibiři bol rachitický pán Faltýn a (snáď jeho manželka?) vyschnutá striga pani Maruška, čo zakazovala Slovákom spievať! Láďa s Fanynkou (čo si nechala siahať do podbrušku pre tužku vo vrecku zástery a radila nám mamuta „opepřit“, lebo to je dobré na pérko) prišiel až neskor, keď ho po 68 z politických dovodov vyhodili z armády, kde lietal ako veliteľ letky na Migoch 19 či 21 (neviem, na čom sa vtedy lietalo). Chodili sme ho ukazovať západným turistom, ktorí mu zo solidarity dávali stokorunové dýška a nám platili útratu. Pivo stálo tých 1,60 Kčs, potom ho možno Štrougal s Husákom či s Biľakom zdražili na 1,70, mamut s horčicou a 2 ks chleba 3,60, s bramborovým šalátom 4,80. Štartky stály 4 Kčs – to viem preto, že T. si bral na večer na Sibiř dvacku na 10 pív a jedny štartky. Jeden odber krvi za 200 Kčs mu zabezpečil rozkoš na 10 večerov. Potom išiel dať krv do inej nemocnice, ktorých bolo zaplaťpánboh dosť.

 

Petr Hýžďal

Hospodskou kroniku prozatím uzavírá někdejší provozovatel hospody Na Terebce.

 

„Protože jsem na stránkách našel seznam hospod z roku 1980, rozhodl jsem se ho na základě vaší žádosti doplnit vzpomínkou na hospodu Na Terebce a její okolí.

 

Přistěhoval jsem se s rodiči do ulice Lounských v roce 1958. Občas jsem coby klučina chodil se džbánem do hospody Na Vítězné pláni, kde se říkalo U Rubešů podle bývalých majitelů. Tato rodina stále žila v domě nad hospodou ještě po roce 1998, pak nevím. Pamatuji tam uprostřed lokálu kulečník a také to, že se tam scházela Obec baráčníků. Kdysi, než postavili dálnici, chodily od hospody průvody a bývaly tam velké taneční zábavy. Dnes je to Krušovická chalupa.

Bývalé hospody Na Terebce a Pod Terebkou
Vlevo dům v ulici Žateckých, kde bývala hospoda Na Terebce. Vpravo pak opuštěné přízemí domu Pod Terebkou, kde fungovala hospoda téhož jména. (Archiv Petra Hýžďala)

Moje první kroky za pitím piva směřovaly někdy po roce 1969 do hospody Na Bělce, protože jsem tam dostal nalito i jako nezletilý. Byla na začátku ulice 1. listopadu a směrem k Nuselskému údolí mívala krásnou zahrádku s kaštany. Pamatuji také otvírání mostu Klementa Gottwalda v roce 1973, kdy bylo otevřeno dokonce od šesti ráno, abychom tu slávu nezmeškali. Tak jsme na to koukali před nálevnou. Myslím že provoznu zrušili někdy po 1975 a udělali z toho zdravotní středisko pro Palác kultury. Na seznamu z roku 1980 již není.

 

Potom jsem začal chodit za pivem Na Terebku, kde v té době pracovala paní Maruška Královská. A ta tam byla asi až do důchodu v letech 1984 nebo 1985. Pak se tam vystřídalo vícero výčepáků a po roce 1989 to RaJ zavřel. Když byly Na Terebce zavírací dny (úterý a středa), chodil jsem na pivo Pod Terebku, kterou také po roce 1989 restituent zavřel.

 

V roce 1990 jsem začal s manželkou podnikat v potravinách a v roce 1991 jsme se po domluvě s bývalými štamgasty rozhodli opět hospodu Na Terebce zprovoznit. To se nám za jejich vydatné pomoci povedlo a myslím, že úspěšně.

Hospoda Na Terebce
Host a výčepní. Oba v útrobách hospody Na Terebce, ze které pochází i úvodní foto k článku. (Archiv Petra Hýžďala)

V roce 1994 jsme pak koupili zavřenou hospodu ve vesnici u Kutné Hory, kterou jsme dva roky dávali do provozuschopného stavu. Potom jsem tam šli pracovat, utekli jsme z ruchu velkoměsta a hospodu Na Terebce jsne přenechali výčepákovi, který tam již delší dobu pracoval. Ten ji provozoval ještě několik let. Potom provoz ukončil, v prostorách nějaký čas sídlila cukrárna a potom knihařství. To je tam dodnes. My jsme na vesnici pracovali v klidu až do důchodu a nyní máme z objektu chalupu.

 

Zkusil jsem počítat hospody ze seznamu, které jsem navštívil, popil v nich pivo a pamatuji si to. Dospěl jsem k neuvěřitelnému číslu plus minus 58. Zdá se to neskutečné. Naštěstí se ze mne nestal alkoholik.“

 

Budu velice vděčný za další hospodské vzpomínky, vážící se k uvedenému seznamu. Pokud by se někomu podařilo vylovit z hloubi archivu také fotodokumentaci nebo uschované účtenky, tím lépe. Kontaktujte mě na vysehradskej.jezdec@yahoo.com