Čtyřicet dva a půl metru mezi životem a smrtí

Už krátce po otevření Nuselského mostu se objevila jeho největší slabina – nízké zábradlí. Do údolí se přes něj začali houfně vrhat sebevrazi.

Ta výška bere dech a budí úctu. Když se podíváte z Nuselského mostu do údolí, otevře se pod vámi propast hluboká 42,5 metru. Lidské tělo urazí tuhle vzdálenost volným pádem za tři vteřiny, načež se ve stokilometrové rychlosti rozmašíruje o asfaltovou vozovku. „Nemysli si, že hned umřeš. Budeš žít určitě dvacet minut, možná hodinu. Já s tebou pojedu sanitkou, ty budeš posranej, pochcanej, budeš smrdět, strašně toho litovat… Ale s přeraženou páteří toho moc nenaděláš,“ říká herec Bořivoj Navrátil coby záchranář, který rozmlouvá skok sebevrahovi ve filmu Šeptej. Jeho slova jsou ale až příliš milosrdná. Pokud vím, tak skok z Nuseláku přežili jen dva lidé. Jeden mladík začátkem devadesátých let, který zemřel na následky až po sedmnácti dnech. A studentka Edita P., která měla štěstí, že dopadla do stráně na Folimance. Svůj pokus tenkrát odnesla mnohačetnými zlomeninami, ale páteř zůstala vcelku. Ovšem pěkně popořádku.

Mrtvoly z čistého nebe

Most Klementa Gottwalda přes Nuselské údolí byl slavnostně uveden do provozu v únoru 1973. Prý už během stavby zahynul jeden dělník, ale to lze těžko považovat za příspěvek na pomyslný seznam sebevrahů. Ten se začal psát až v prvním roce po otevření. Ze vzpomínek některých policejních pamětníků vyplývá, že už tehdy přistál v údolí první mrtvý skokan. Ovšem je těžké to ověřit. Komunistický režim totiž všechny oběti až do roku 1989 důsledně tutlal. Nehodilo se znesvěcovat Klementa Gottwalda, jehož památce byl most věnován. A možná, že odpovědní činitelé nechtěli zprávami o nuselských sebevrazích lákat jejich následovníky. Na stránkách Rudého práva ani dalšího tisku z té doby nenajdete o sebevražedných pokusech jedinou zmínku.

Ovšem kdo tou dobou bydlel v Nuslích, buď některého nebožtíka sám viděl, anebo alespoň znal někoho, komu skokan dopadl na auto či pod okna. A protože oficiální média mlčela, začala se Prahou šířit konspirační teorie. Že na Nuselském mostě řádí skupina chuligánů, kteří shazují náhodné chodce přes zábradlí dolů. To by ostatně nebylo nic obtížného. Původní zábradlí po stranách mostu mělo totiž výšku pouhý jeden metr, takže dospělému člověku sahalo zhruba do pasu. Nicméně existence jakýchkoliv vraždících fantomů se nikdy neprokázala. Až na jednu výjimku…

16. října 1990 vyšla v Rudém právu krátká zpráva: „Děsivou smrt pro sebe a svého syna uchystala 29letá žena z Prahy. K vraždě a sebevraždě si vybrala Nuselský most, z něhož nejdříve shodila sedmiletého chlapce a poté se vrhla za ním. K vyšetřování tragédie byl přizván i psychiatr.“ To je jediný doložený případ vraždy mezi stovkami zdejších sebevražd. O to smutnější, že obětí se stalo malé dítě.

Rybník krve a osiřelé štafle

Úplný počet obětí Nuselského mostu z let 1973-89 se asi nikdy nedozvíme. Jakýmsi vodítkem však může být dvojice rozhovorů s majorem Milanem Arnoldem z policejního I. oddělení. V roce 1992 vzpomínal na stránkách Rudého práva takto: „Jen z toho nešťastného Nuselského mostu od roku 1974 skočilo 282 lidí. Byl jsem roky na kriminálce v Praze 2, takže více než polovinu z nich mám doslova osahanou. Druhá polovina mostu patří Praze 4.“ O dva roky později dodal v jiném rozhovoru pro tentýž deník: „Rybník krve, co jsem viděl, přes ten by se těžko plavalo! Za devět let mého působení na dvojce skočilo z Nuselského mostu asi 170 lidí a ke každému jsem měl výjezd. My jsme totiž všechny případy dokumentovali, abychom prosadili zvýšení plotu, který by sebevrahům jejich úmysly znesnadňoval.“

Zároveň Milan Arnold připojil několik dojemných příběhů. Například o stařence z Žitné ulice, která se vydala na Nuselák spáchat sebevraždu s malými štaflemi. Prý že je slabá a bojí se, aby vůbec přelezla zábradlí. Napoprvé jí to policista ještě rozmluvil, ale po čtrnácti dnech se babička vrátila a ze štaflí skutečně skočila. Jindy zase zvolil zkratku do údolí opilý číšník, který předtím stačil napsat na zábradlí: „Kdo skočí, ať udělá čárku!“

Asi nejznámějším sebevrahem, který zahynul skokem z Nuseláku, byl syn Dalibora Jandy. Svůj čin provedl v roce 2003 ve věku jednadvaceti let a o jeho smrti tenkrát důkladně referoval bulvár. Existuje však jedna oběť, o kterou se vydatně zajímala také seriózní média. Souvislosti totiž vedly až do nejvyšších pater tehdejší politiky.

Dotyčným nešťastníkem byl podnikatel Oldřich Němec, který v lednu 1999 přelezl plot na mostě, prostřelil si hlavu pistolí a bezvládně dopadl o čtyřicet metrů níže na ulici. Opravdu důkladná sebevražda… Anebo nikoliv? Němec se rok předtím výrazně zadlužil kvůli zakázkám pro předvolební kampaň ČSSD. Strana mu však po volbách odmítla nasmlouvanou práci zaplatit. Místo toho se jeho nadvakrát zabité tělo našlo pod Nuselákem. Mimochodem, o dva měsíce později se kdosi pokusil zastřelit jiného věřitele ČSSD Ivana Lhotského. Ani jeden z případů se nikdy pořádně nevyšetřil, a tak je možné, že sebevražda Oldřicha Němce nebyla tak úplně sebe-.

Čekání na vyšší klandr

Už v osmdesátých letech se uvažovalo o zvýšení zábradlí na mostě, aby se sebevrahům zkomplikovaly jejich úmysly. Útvar hlavního architekta Prahy ale návrh zamítl z výše zmíněných ideologických důvodů. Tlak veřejnosti na lepší zabezpečení vyvrcholil až koncem roku 1990 po činu psychicky narušené matky, která z mostu shodila své dítě. Dopravní stavby přikročily k provizornímu řešení a k původnímu zábradlí přimontovaly po celé délce sloupky s napnutým pletivem. Tím se zábrana zvýšila asi o metr a půl. Zamezilo se tím náhodnému přepadnutí, ale odhodlaným sebevrahům nečinilo překonání plotu žádné potíže. Jejich počet neklesal, ba právě naopak…

V devadesátých letech vyjížděli záchranáři na most zhruba každé tři dny. Drtivou většinu zoufalců se podařilo přesvědčit k návratu do života, ale přibývalo i těch, na které vyjednávání neplatilo. Jen během ledna 1996 skočili čtyři z nich. A tak se přikročilo k radikálnější změně zábran. V úvahu se brala i taková řešení jako kompletní zastřešení mostu anebo napnutí záchranné sítě v nižší úrovni. Nakonec ale zvítězila nejekonomičtější varianta – instalace bezpečnostních štítů o výšce 2,7 metru, jejichž horní část je vyhnuta do oblouku směrem dovnitř mostu. Tato úprava za necelých patnáct milionů korun se prodražila o dalších deset milionů, protože bylo zároveň nutné pořídit novou mobilní plošinu na údržbu mostu.

Jenže… Sotva byly nové bariéry dokončeny, v Jaromírově ulici ležel další člověk. Jak sarkasticky poznamenal Večerník Praha: „I když si iniciátoři vyššího zábradlí slibovali zamezení dalších pokusů, dokáže je podle odborníků přelézt průměrně tělesně zdatný člověk.“ Odpověď na tento problém se podařilo najít až o deset let později. V roce 2007 přidali projektanti na vršek mříží ještě plechovou stříšku. Té se nelze pořádně chytit, takže překonání zábrany se stává doslova nadlidským úkolem. Václav Polák, který podobu posledních zábran navrhoval, se nechal slyšet, že se inspiroval mimo jiné překážkami z japonské televizní soutěže Takešiho hrad.

Žádná zábrana není bohužel stoprocentně účinná, a tak se dodnes stane, že na ni sem tam někdo vyzraje. Naštěstí se ale počty skokanů počítají jen na jednotky ročně, nikoliv na desítky jako kdysi. Každopádně celkový počet obětí už dnes šplhá ke čtyřem stovkám, což je horší bilance než například při vyhlazení Lidic. Není proto divu, že před pár lety byl vztyčen na památku všech nuselských sebevrahů zajímavý pomník.

Jeho autorem je výtvarník Krištof Kintera, který v areálu Folimanky přímo pod Nuselským mostem instaloval lampu pouličního osvětlení se zakrouceným krkem. Takže místo toho, aby lampa svítila na zem, míří svými paprsky vzhůru na most. Podle původního záměru měla svítit nepřetržitě ve dne v noci jako pietní věčné světlo. Nakonec však zvítězila energetická šetrnost a lampa se rozsvěcí spolu s ostatními pouze na noc.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!