Loterie na věno dcery národa

Před pár lety jsem koupil bednu dokumentů z pozůstalosti významného sokolského činovníka. Když jsem se probíral záplavou fotek, účtů a novinových výstřižků, vypadnul na mě nanápadný kousek papíru. Stařičký los, který ve vší své vetchosti ukrývá pozoruhodný příběh.

 

V čem tkví jeho vzácnost? Los pochází z Národní loterie ve prospěch Zdeňky Havlíčkové, která se dá označit za nejstarší ryze českou loterii v dějinách. Zároveň šlo o první větší akci českého ženského hnutí. Ano, jakkoliv se to zdá přitažené za vlasy, u kolébky drobného hazardu na našem území stály ženy. Ovšem pěkně popořádku…

 

Hlavní hrdinkou tohoto příběhu byla Zdeňka Havlíčková, dcera novináře a národního buditele Karla Havlíčka. Narodila se v revolučním roce 1848 a část dětství prožila spolu s otcem v tyrolském exilu. Ve věku osmi let Zdeňka bohužel osiřela a nadále vyrůstala v rodině matčiny sestry. Ta byla jediná, která se nebála o malou Zdeňku postarat v atmosféře doznívajícího Bachova absolutismu. Ostatním se zdálo příliš riskantní hlásit se tak okatě k Havlíčkovu odkazu.

Emanuel Boháč – Karel Havlíček se loučí s rodinou
Karel Havlíček se loučí s rodinou před odjezdem do Brixenu v podání Emanuela Boháče z roku 1924. Dvouletá Zdeňka Havlíčková je zachycena v otcově náruči.

Změna přišla až s uvolněním poměrů okolo roku 1860. Jakmile pominulo riziko postihu, začala se česká společnost ke Zdeňce hlásit a znát. Jako by jí chtěla vynahradit doby, kdy Havlíčkovo jméno bylo v nemilosti. Sama dotyčná to sarkasticky komentovala v dopise své babičce: „Teď najednou začnou se o mne starat, a dřív to o mě žádný nevěděl.“

 

Jedním z projevů opožděné náklonosti ke Zdeňce Havlíčkové byla kromě jiného loterie, vypsaná v roce 1861. Z výnosu se mělo Zdeňce uhradit vzdělání a případné svatební věno. Loterii tehdy společně zorganizovalo volné sdružení českých dam se spolkem Svatobor. Sbírka tak byla na jedné straně zaštítěna osobnostmi jako František Palacký, František Rieger nebo Václav Bělský, na straně druhé Marií Riegrovou, Karolínou Světlou či Kateřinou Jungmannovou.

 

Loterijní komise měla před sebou dva úkoly. Zaprvé sehnat do banku věcné dary od uvědomělých dobrodinců. Zadruhé pak vytisknout a prodat co nejvíc losů, jejichž prostřednictvím by byly dary zpěněženy. Do jisté míry se jednalo o obdobu klasické plesové tomboly, pouze ve větším měřítku.

 

Ve prospěch loterie se podařilo nashromáždit přes šest tisíc různých darů, které byly po určitý čas vystaveny na Žofíně. Na jejich prohlídku zavítal i Jan Neruda, který ve svém fejetonu upozornil na nejpoutavější výhry: „Především jest to na pyramidě uprostřed sálu stojící obraz, kreslený vlastnoručně kněžnou Czartoryskou. Jest to studijní hlava ženská, vyvedená na mramoru. Kresba jest bezúhonná, jakoby na plochu vdechnutá. Rázem celého obrazu jest jednoduchost právě umělecká, a zvláštní lesk mramorové plochy dodává obličeji neobyčejnou dojemnost. I jednoduchý dřevěný rámec s přirozenou svou bravou a ušlechtilou řezbou svědčí o vytříbeném vkusu dárkyně. Protější soška Libuše, vyvedená Schwanthalerem z bílého mramoru, jest rovněž drahocenná. O její ceně již leckdy mluveno, a nepotřebujem teprvé šíře se vysloviti.“

Los Národní loterie ve prospěch Zdeňky Havlíčkové
Zadní strana losu s návodem k použití.

Kromě toho se lze dočíst, že mezi dalšími darovanými předměty byly například zlaté hodinky, granátové šperky, stříbrné jídelní náčiní, látky na šaty nebo elegantní atlasové botky. To už stálo za hřích pokusit štěstí v „lotynce“. Celkem bylo vytištěno sto padesát tisíc losů, z nichž se podařilo prodat víc než tři čtvrtiny. Kus se prodával za 20 korun, takže loterie ve výsledku vynesla přes 25 000 zlatých.

 

Losování proběhlo na slavnostním večeru v Novoměstském divadle za doprovodu pěveckého spolku Hlahol. Následně měli výherci měsíc na to, aby uplatnili své nároky a vyzvedli si ceny. Pokud tak neučinili, propadly ceny spolku Svatobor ve prospěch českých spisovatelů.

 

V konečném důsledku však Národní loterie přidělala Zdeňce Havlíčkové velké starosti. O Zdeňce se začalo psát jako o „dceři národa“ a její další život se odehrával pod drobnohledem veřejnosti. Účastníci loterie získali pocit, že jí mohou mluvit do života a hodnotit její rozhodnutí. Zejména její milostné eskapády se staly terčem doslova bulvárních ohlasů.

 

Když se Zdeňka Havlíčková zamilovala do důstojníka Quida barona Battaglii, spustila tím lavinu výčitek. Čeští vlastenci se přeci neskládali na Zdenčino svatební věno proto, aby ho pak shrábnul nějaký polský oficír. Křivka přízně tak po pár letech opět zamířila prudce dolů. Zdeňka nato opustila Prahu a pobývala nejprve v Rakovníku a pak v Německém Brodě.

Zdeňka Havlíčková
Fotografický portrét Zdeňky Havlíčkové z roku 1871. (Archiv Národního muzea)

Následovala tak příkladu svého otce, který se na sklonku svého života též uchýlil do Brodu, kde v ústraní četl a zahradničil. Bohužel, Zdeňce bylo osudem vyměřeno ještě méně času než Karlu Havlíčkovi. Zemřela na tuberkulózu v nedožitých 24 letech.

 

Zášť národa vůči Havlíčkově dceři trvala několik dalších desetiletí. Až teprve v roce 1906 publikovala Zdenina přítelkyně Josefína Brdlíková článek v časopise Osvěta, v němž uvádí aféru s Quidem Battagliou na pravou míru. Svůj text zakončila následujícími slovy: „Na čtvrté desetiletí už dřímá věčný sen na hřbitově Německobrodském. V lidu českém jí ani po smrti nebylo učiněno zadost, pověst její nebyla náležitě očištěna, a nyní se o ní dokonce počínají psáti romány, které starou křivdu ještě zhoršují! (…) Má ubohá Zdenko! Za veřejných hlučných slavností stojím u tvého tichého hrobu a s pohnutou duší kladu na něj svůj pomněnkový vínek…“