Vyšehradský Martin Luther s klovatinou

Při svých potulkách Prahou často procházím Vyšehradskou třídou. Těkám přitom očima, abych za chůze zjistil, co je v sousedství nového. Nedávno mi padl zrak na oprýskané domovní dveře zchátralého činžáku. V poryvech větru se na nich chvěl maličký ústřižek papíru s krasopisným vzkazem: „V peklo jsem nevěřila. Teď už vím!“

 

Zaujal mě nejenom obsah pouličního zvolání, ale také jeho forma. Především úhlednost, s jakou byl drobný čtverec papíru vystřižen z linkovaného sešitu a opatřen slovy. Dle rukopisu jsem hádal, že by mohlo jít o ženu. A představoval jsem si, jak pod rouškou noci s klovatinou v ruce vylepuje po městě děsuplné aforismy. Anebo jak by řekl pan Werich, jde životem a trousí moudrost.

 

Vzkazy pod Vyšehradem

 

Opatrně jsem cedulku sejmul z veřejí a schoval do diáře. Shodou okolností pár dnů poté jeden z mých přátel slavil kulaté jubileum. Nenapadlo mě nic lepšího, než mu ulovený vzkaz darovat jako sarkastické memento věcí příštích. Tím jsem měl celou věc za vyřízenou.

 

Ovšem neuplynuly ani dva týdny, když vykladačka osudu znovu ťala do živého. Tentokrát se na stejných dveřích objevil vzkaz: „Poláci, Satan útočí na Matku Boží!“ To už zavánělo aktuálním zahraničněpolitickým komentářem. Napadlo mě tedy, zda se vlastně nejedná o svérázný žurnalistický formát. Jakýsi návrat ke kořenům, kdy se aktuální noviny vylepovaly na kandelábry. Nebo dokonce ještě dál, až do doby, kdy Martin Luther přibíjel své teze na dveře kostela.

 

Vzkazy pod Vyšehradem

 

Zároveň však nelze zapřít snahu o maximální vyjadřovací úspornost, dnes tolik typickou zejména pro Twitter. Zatímco někdo se omezuje počtem virtuálních znaků, někdo pro změnu sahá po drobném ústřižku.

 

Než jsem se odhodlal napsat tenhle text, nalezl jsem několik dalších vzkazů: „Těžký reparace na Německo“, „Ateisti, peklo je hodně děsivý!“ a „Šmejdi zničili přírodu!“ A dokonce jsem se dozvěděl, že jejich autorkou je skutečně žena. Jeden známý ji prý viděl, ale popsat ji nedovede. To je dobře, závoj tajemství jí v mých očích beztak sluší nejvíc.