Vyšehradská hudební hitparáda

Je až s podivem, jak populární býval Vyšehrad s Podskalím mezi hudebními skladateli. A nemyslím tím výjimečně Bedřicha Smetanu, jehož symfonický Vyšehrad s úvodním harfovým motivem patří do pokladnice světové vážné hudby. Vedle tohoto majstrštyku vznikl také bezpočet kupletů, šlágrů a odrhovaček kolísavé kvality. Vylovil jsem ze svého archivu deset z nich, abych pro vás sestavil vyšehradskou hitparádu.

 

Všechny obrázky lze kliknutím zvětšit pro lepší čitelnost. Vládne-li pak někdo ze čtenářů hudebním nadáním, budu velice vděčný za interpretaci předložených partitur. Stejně tak ocením tipy na další písničky o Vyšehradu a jeho okolí – pište na vysehradskej.jezdec@yahoo.com.

 

Vyšehradské zvony (valčík) – slova: Josef Mužík / hudba: Josef Svárovský

Vyšehradské zvony

 

Vesele slunéčko hřálo, nad Prahou byl modrý den.

Zpívala Vltava píseň svou pod starým Vyšehradem.

Na hradbách spolu jsme se vodili, až přišla láska k nám.

V tvých očích úsměv byl, když jsem tě políbil a říkal: „Rád tě mám.“

 

Vyšehradské zvony pěkně zvonily,

když naši mladou lásku v srdcích jsme nosili.

Kde je naše láska, kde je tvé slibování.

Vyšehradské zvony ji odzvání.

 

Do zahrad napadly stíny, v červáncích dohořel den.

Nad námi zvědavá hvězdička zasvitla zpod mraků ven.

Vyšehrad zahalen ve tmavý plášť, zdravil na skále nás.

Když jsme se loučili, ještě jsme slyšeli těch jeho zvonů hlas.

 

Vyšehradské zvony pěkně zvonily,

když naši mladou lásku v srdcích jsme nosili.

Že ta láska s námi půjde po život celý,

vyšehradské zvony vyzváněly.

 

Pankrácký kostelíček – slova: Fráňa Kudrna / hudba: Ludvík Vogel

Pankrácký kostelíček

 

Vzpomeň sobě, má panenko, co’s mi tehdá děla,

když ses večer po klekání v náručí mém chvěla:

„Hochu zlatý, slyš ty zvony na kostelní věži,

jistě naši věčnou lásku přetrvají stěží.“

 

V tom pankráckém kostelíčku mladý páter káže,

že nám jednou před oltářem ruce naše sváže.

A kdyby se přec jen stalo, jiného sis vzala,

zapomeň, že jsi mne kdysi milovala.

 

V tom Pankráckém kostelíčku šero již se plouží,

mladý páter naší lásce zádušní mši slouží.

Jen se vdávej, má panenko, ať je z tebe paní,

zapomeň, co bylo kdysi večer po klekání.

 

Jedna láska trvá věčně, druhá nemá stání,

ráno často nevíš ani, cos děl při klekání.

Z naší lásky, děvče moje, uvěřit lze stěží,

zbyly nám už jen ty zvony na kostelní věži.

 

Pod Vyšehradem (polka) – slova: František Blahník / hudba: Rudolf Lamp

Pod Vyšehradem

 

Kdo nemiluje,

ten neslibuje,

lásku nechce dát,

srdce nechá stát.

 

Já milovala,

své srdce dala,

za upřímnou lásku

falešnou jsem dostala.

 

Pod Vyšehradem voda se točí,

tam jsem poznala tvé černé oči.

Tvé oči černé byly nevěrné,

žádný už vinou tvojí mé srdce nezahojí.

 

Až se z kostela

s jinou povedeš,

na mně docela

snad zapomeneš.

 

Až ti budou hrát,

sama budu stát,

moje srdce věrné

bude jenom vzpomínat.

 

Pod Vyšehradem voda se točí,

tam jsem poznala tvé černé oči.

Tvé oči černé byly nevěrné,

žádný už vinou tvojí mé srdce nezahojí.

 

Za tou vyšehradskou branou – slova i hudba: Jiří Voldán

Za tou vyšehradskou branou

 

Na Vyšehrad na májovou chodívaly hezké panny

a z nich byla Apolenka jak obrázek malovaný.

Jednou po mši mladý student k ní se přidal, hezky dvořil

a pak k panně Apolence zahovořil:

 

[: Za tou vyšehradskou branou,

hvězdičky když večer vzplanou,

můžem chodit večer celý,

aby lidé nevěděli. :]

 

Tak poznala Apolenka

co to je mít hocha ráda,

a na místo jeden večer

večerů těch přišla řada.

 

Měla prvně študiosa,

on zas pannu hezkých rtíčků,

která v lásce nekoukala

na hubičku…

 

[: Za tou vyšehradskou branou,

hvězdičky když večer vzplanou,

můžem chodit večer celý,

aby lidé nevěděli. :]

 

Ale jako všechno v světě

tak i láska časem hyne,

student – jen se pomiluje,

už si hledá srdce jiné.

 

A dnes nikdo nepochopí,

proč je Lenka, hezká panna –

když jde cestou k Vyšehradu,

uplakaná.

 

[: Za tou vyšehradskou branou,

hvězdičky když večer vzplanou,

můžem chodit večer celý,

aby lidé nevěděli. :]

 

Mám v Podskalí světničku… – slova: Begold / hudba: Gyula Geiger, Op. 74

Mám v Podskalí světničku

 

Dívenko má spanilá,

od této chvíle ty’s jen láska má.

Neboj se a nekloň líc,

vždyť nežádám od tebe zlého nic.

 

Zanech pochybností již,

že tě rád mám, dobře víš,

blaho, o němž svět nezví,

zůstane sladké naše tajemství.

 

Jasné hvězdy tiše planou,

krásné chvíle nám nastanou,

pojď, zlých nedbej lidí,

kdopak nás tu vidí,

bledé luny tichý svit

našeho štěstí smí jen svědkem být.

 

Mám v Podskalí světničku útulnou,

v níž snil jsem vždycky o tobě jen,

v mou náruč tam skloníš ty hlavinku svou

a prožiješ nejsladší sen.

 

Po noci pak probdělé, až svitne den

a všednost nám vše zahalí,

tu vzpomeň si jen na sladký ten sen

dole v Podskalí.

 

Dívenko ty bláhová,

čím může být mi dnes již láska tvá.

Vždyť v té noci jediné

mně v oběť dala’s vše, co bylo tvé.

 

Nevěděl jsem tenkrát sám,

zda to skutečnost, či klam,

lásky tvojí vábný cíl

mne sladkým kouzlem zcela opojil.

 

Temně nové vzešlo ráno,

ve mně vše tak rozerváno,

sladké bylo snění,

trpké probuzení,

teď, kdy vše skončeno jest,

jen píseň má znít bude do tvých cest.

 

Mám v Podskalí světničku útulnou,

v níž snil jsem vždycky o tobě jen,

v mou náruč tam skloníš ty hlavinku svou

a prožiješ nejsladší sen.

 

Po noci pak probdělé, až svitne den

a všednost nám vše zahalí,

tu vzpomeň si jen na sladký ten sen

dole v Podskalí.

 

Podskalské strašidlo (slowfox) – slova i hudba: John Gollwell

Strašidlo v Podskalí

 

Do ulic už večer pad,

spal celičký Vyšehrad.

Půlnoc z věže odbila,

když příšera se zjevila.

Slyš tichem zas ten smutný hlas:

Už je tu! Ha!

 

Lásku každý z vás měl aspoň jednou v žití.

Já jen zvonů hlas na cestu slyším bíti.

Mě vlídné oči nezasvítí, mou lásku jiný už mi vzal.

Bloudím noční tmou a hledám lásky kvítí.

 

Až jednou blíže Trojice,

právě u staré zvonice,

když strašidlo šlo v uličkách,

šli za ním tiše po špičkách.

Tu kývalo a zpívalo:

Už je tu! Ha!

 

Lásku každý z vás měl aspoň jednou v žití.

Já jen zvonů hlas na cestu slyším bíti.

Mě vlídné oči nezasvítí, mou lásku jiný už mi vzal.

Bloudím noční tmou a hledám lásky kvítí.

 

Když zmizelo, tak počkali,

k ránu se ducha dočkali.

Lez opatrně z okénka,

kde spala jeho panenka.

A když byl bit, tak spustil křik:

Už je tu! Ha!

 

Lásku každý z vás měl aspoň jednou v žití.

Já jen zvonů hlas na cestu slyším bíti.

Mě vlídné oči nezasvítí, mou lásku jiný už mi vzal.

Bloudím noční tmou a hledám lásky kvítí.

 

Kde je to staré Podskalí? (blues) – slova i hudba: Ruda Jurist

Kde je to staré Podskalí?

 

Nad Vltavou smutně stojí skála vysoká,

co uplyne okolo ní vody do roka!

Uplyne a nikdy nazpět nevrátí se víc,

vlnky její tiše šumí, jak by chtěly říct:

 

Kde je to staré Podskalí, které měl každý rád,

vzpomínky na něj jen zůstaly a starý Vyšehrad.

Kde jsou ty bodré postavy, kde je ten milý kout,

to všecko jako by Vltavy odplavil chladný proud.

 

Pod tou skálou Podskalák žil křtěný Vltavou,

tam na hradbách při měsíčku líbával tu svou.

Vltava mu pěla píseň jeho svatební,

písní svou ho provázela cestou poslední:

 

Kde je to staré Podskalí, které měl každý rád,

vzpomínky na něj jen zůstaly a starý Vyšehrad.

Kde jsou ty bodré postavy, kde je ten milý kout,

to všecko jako by Vltavy odplavil chladný proud.

 

Smutně staří Podskaláci hlavy klonili,

když Poskalí motykami hrany zvonily.

Dnes jen o tom, co kdys bylo, z Emauz za šera

vypráví svým tklivým hláskem zvonek kláštera:

 

Kde je to staré Podskalí, které měl každý rád,

vzpomínky na něj jen zůstaly a starý Vyšehrad.

Kde jsou ty bodré postavy, kde je ten milý kout,

to všecko jako by Vltavy odplavil chladný proud.

 

Podskalák (pražská polka) – slova: Vratislav Hlavsa na nápad Karla Hašlera / hudba: M. W. K.

Podskalák

 

Odjakživa volný jako pták,

u své řeky žil vždy Podskalák;

Vltavu měl nadevšecko rád,

Prahu s ní a Pražský hrad.

 

Na jaře, když začlo slunce hřát,

začalo mu také štěstí přát;

se svou sítí, s malou loďkou svou,

projížděl se Vltavou.

 

A když jarní večer pad,

do hospůdky zašel rád,

a tam dobré pivo pil,

s přátely se veselil,

a tam se, tam se s nimi veselil.

 

Harmoniku moh’s tam slyšet hrát,

s kterou píseň častokrát

hlaholila ulicí a tmou

melodií tesklivou:

 

Kdyby zašlo Podskalí,

Čechové by plakali,

s Podskalím by zhynul pak,

nejvěrnější z Čechů,

do sledního dechu

rodu věrný Poskalák!

Nejvěrnější z Čechů,

do sledního dechu

rodu věrný Podskalák.

 

Staré časy prchly do dáli,

zmizelo i staré Podskalí,

s jeho domky, hospůdkami pak

vymizel i Podskalák.

 

Na moderním pražském nábřeží,

stojí pyšně domy pod věží,

a když slunce hasne krvavě,

stýská se i Vltavě.

 

A když v noci do hlubin

padne skal a stromů stín,

jak by žalovala tmám,

slyšet nářek řeky tam,

tu vždy, tu vždy je slyšet nářek tam.

 

Harmoniku slyšet v hloubi hrát,

s kterou prostá píseň častokrát

hlaholila ulicí a tmou

melodií prastarou:

 

Kdyby zašlo Podskalí,

Čechové by plakali,

s Podskalím by zhynul pak,

nejvěrnější z Čechů,

do sledního dechu

rodu věrný Poskalák!

Nejvěrnější z Čechů,

do sledního dechu

rodu věrný Podskalák.

 

Vltava – slova i hudba: František Nejtek

Vltava

 

Tam u Šumavy, v tom krásném kraji, Vltava pění se,

klidně svou drahou protéká Prahou, pak v Labe mění se.

Pod Vyšehradskou skalou pak tam náhle umírní svůj kvap,

zdá se ti, že se zahloubá a s Vyšehradem rozmlouvá,

smutně pak dále z rodného ráje tam k Labi pospíchá,

družce své drahé, matičce Praze, poslední pozdrav dá.

 

Vltavo ty pěnivá, své chladné vlny rozléváš,

ty jediná z těch památek nám navždy věrnou zůstáváš.

 

Ve staré Praze na Vyšehradě Horymír souzen byl,

tu v okamžiku na svém Šemíku z hradeb dolů skočil.

Ve Vltavě spásu hledal, nebezpečí pranic nedbal,

řeku přeplul, vyhráno měl a k Radotínu uháněl,

druha pak svého, koně věrného, pro nějž vždy horoval,

v Neumětelích u hor příbramských do země pochoval.

 

Vltavo ty pěnivá, své chladné vlny rozléváš,

ty jediná z těch památek nám navždy věrnou zůstáváš.

 

Kam prchly asi ty dávné časy, o kterých sníme jen,

ve staré Praze, na Vyšehradě když český kníže dlel,

zní to dnes jak pohádka jen neb jako nahodilý sen.

Uplynula již ta sláva, jen vzpomínka nám zůstává.

To, co zde bylo, vše uplynulo v tvých vlnách v mořskou dál,

s Vltavou hrdou tu skálu tvrdou zub času ponechal.

 

Vltavo ty pěnivá, své chladné vlny rozléváš,

ty jediná z těch památek nám navždy věrnou zůstáváš, nám zůstáváš.

 

Bábrlinka z Podskalí (polka) – slova i hudba: John Gollwell

Bábrlinka z Podskalí

 

Když stávalo u Vltavy staré Podskalí,

to bývalo všem líp.

Podskaláci, jak ti ptáci pořád zpívali,

tam nouze nikdy nebyla o vtip.

 

A když večer na Vyšehrad tiše pad,

k Bábrlince zašel každý rád.

O půlnoci, když poslední mázy zdihali,

tu Bábrlince zpívali:

 

Bábrlinko, Bábrlinko z Podskalí,

u tebe se žádné oko nezkalí.

Proto má tě tolik rád

celičký Vyšehrad.

Bábrlinko, Bábrlinko z Podskalí,

my zůstanem, tak jako jsme bývali.

Zůstanem! Nezhynem!

Na své Podskalí my nezapomenem.

 

Když se panna Bábrlinka z jara vdávala,

to výskal každý hoch.

A kdo plakal, tomu kmínka z očí kapala,

vždyť vypil každý na zdraví, co moh’.

 

Svítily i lampiony na vorech,

harmoniky hrály po dvorech.

Když konečně k ránu všechno z Podskalí šlo spát,

tu na Vejtoni začli hrát:

 

Bábrlinko, Bábrlinko z Podskalí,

u tebe se žádné oko nezkalí.

Proto má tě tolik rád

celičký Vyšehrad.

Bábrlinko, Bábrlinko z Podskalí,

my zůstanem, tak jako jsme bývali.

Zůstanem! Nezhynem!

Na své Podskalí my nezapomenem.

 

Ale všechno na tom světě, všechno pomine,

i staré Podskalí.

Vždyť my víme, že i nás to jednou nemine,

jak přívoznické domky u skály.

 

Už jenom hospůdka malá zbyla z nich,

zmlkla píseň, zmlknul žert i smích.

A v hospůdce Bábrlinka samotná dnes sní

a starou hlavou refrén zní:

 

Bábrlinko, Bábrlinko z Podskalí,

už jsme tady samotinký zůstali.

Dříve každý měl tě rád,

celičký Vyšehrad.

Bábrlinko, Bábrlinko z Podskalí,

pamatuješ, co jsme tenkrát zpívali?

Zůstanem! Nezhynem!

Na své Podskalí my nezapomenem.

 

 


LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!QR platba – 1015305071/6100