Po vyšehradské dlažbě s hlavou skloněnou

Občas se setkávám s názorem, že přílišná kultivace a zkrášlování připravují Vyšehrad o jeho tajuplnost. Zrnko pravdy na tom jistě bude. Proto bych rád připomněl tu část Vyšehradu, která zůstává ve stavu vskutku prehistorickém – dláždění hlavní cesty.

 

Nemohu se tomuhle tématu vyhnout už z toho důvodu, že jsem s ním konfrontován denně, ať v pěším či cyklistickém stavu. Těžko bych spočítal, kolikrát jsem si v úseku mezi rotundou sv. Martina a prvními domy ve Vratislavově ulici vymknul kotník nebo prorazil duši. Silniční dlažba totiž místy připomíná naježený hřeben, kde vyvrácené kostky nastavují své hrany k újmě chodců i galusek.

Vyšehradská dlažba
Dlažební vlnobití na horním konci Vratislavovy ulice.

Možná teď čekáte, že spustím komunální litanii nad bídným stavem vozovek. Chyba lávky! Jsem pro, aby se vyšehradská dlažba zachovala co nejdéle taková, jaká je. Neboť ji vnímám jako zajímavý experiment působení času.

 

Těžko říct, kdy byla hlavní vyšehradská cesta dlážděna naposledy. Stáří zdejších kočičích hlav by se mohlo datovat už do 19. století, kdy se na pražských vozovkách začaly uplatňovat drabovské křemence. Na některých místech se lze setkat s novodobými „záplatami“, které zřejmě souvisí s výkopy inženýrských sítí. Rozdíl oproti originální dlažbě je na první pohled patrný. Nové kostky jsou vyrobené z šedé žuly, zatímco původní dlažba je rozehraná v mnoha odstínech hnědé, okrové nebo karmínové barvy. Krásně tak ladí s barokními hradbami nebo opukovými kvádříky, ze kterých je vystavěná rotunda sv. Martina. Charakteristický odstín křemencové dlažby prý dokonce mohl inspirovat termín „zlatá Praha“.

Vyšehradská dlažba
Vzorník drabovských křemenců.

Nevýhodou hlavní vyšehradské cesty byl už od středověku výrazný sklon. Proto její trajektorie doznala během staletí několik úprav. Naposledy v roce 1841, kdy kvůli lepší sjízdnosti přibyla serpentýna, procházející Cihelnou bránou. Přesto se zdá, že svah je i nadále tak prudký, že dlažební kostky pomalu, ale jistě cestují do údolí. Jev podobný ledovcovému skluzu.

 

Už nyní spáry mezi některými kočičími hlavami nabývají zlověstných šířek. Vyrazit si proto na Vyšehrad v jehlových podpatcích, s trekingovými holemi nebo na elektrické koloběžce se jeví jako holý nerozum. Dlažba se stává účinnou bariérou či svérázným pevnostním prvkem před nevítanými hosty. Třeba se jednou dlažba „rozcapí“ do té míry, že se na Vyšehrad budou zdráhat jezdit též řidiči náklaďaků. Právě nákladní auta totiž nesou největší vinu na tom, že řada kostek je popraskaných nebo úplně rozpadlých.

Vyšehradská dlažba
Kostky popraskané vlivem dopravního přetížení.

Rád bych v této souvislosti upozornil na metodickou památkářskou publikaci o historické dlažbě. Ta volá po její ochraně a zachování v co největší míře. Nelze se tomu divit. Stará pražská dlažba má obrovskou hodnotu – estetickou i historickou. Kameny zaoblené došlapováním desítek generací Pražanů v sobě skrývají ducha a paměť místa. Každá dlažební kostka je trochu jiná jak svým tvarem, tak barvou nebo vzorem. A všechny jsou vyhlazené do té míry, že se po dešti nádherně lesknou.

Vyšehradská dlažba
Moderní umění vetknuté do vozovky.

Současné strojově vyráběné dlažební kostky jsou proti tomu jen chabým šidítkem. Přesto se v Praze ve velké míře uplatňují, zatímco ty původní se jako nepotřebné… houfně rozprodaly do Německa. Kéž by tedy alespoň na vyšehradské hlavní cestě vydržela původní dlažba. Moc si to přeji a modlím se k bůžkovi technické správy komunikací.

 


LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
QR platba Vyšehradskej.cz