Vyšehrad ve stroji času – rok 1975 (2. díl)

Taky občas zatoužíte po tom, udělat si řidičák na stroj času a zaletět se podívat o pár desítek let zpátky? Pokud je vaší vysněnou destinací Vyšehrad, máte příležitost. Do rukou se mi dostal početný soubor fotografií, dokumentujících stav vyšehradské pevnosti a blízkého okolí v roce 1975. Za poskytnutí snímků děkuji NKP Vyšehrad. První část procházky od Táborské brány k budově Starého děkanství můžete absolvovat zde.

 

1. Druhá část procházky začíná pohledem do vyšehradského parku s Myslbekovými sousošími, přesunutými z poškozeného Palackého mostu. V době pořízení snímku zde stála pouze trojice z nich – Libuše s Přemyslem přibyli až o dva roky později, kdy byla dokončena jejich kopie. Dnešní dispozice parku je mírně odlišná a stromy o dost mohutnější.

 

Vyšehrad, 1975 - park s Myslbekovými sousošími

 

2. O kus dál míjíme letní cvičiště Slavoje Vyšehrad u budovy Starého purkrabství. Oplocený sportovní areál zmizel z akropole až začátkem nového tisíciletí a na jeho plochu expandoval přilehlý park.

 

Vyšehrad, 1975 - letní cvičiště Slavoj

 

3. Totéž hřiště z opačného pohledu, tzn. s bazilikou sv. Petra a Pavla v pozadí. Sportovní zázemí fungovalo v těchto místech bezmála sto let. Za první republiky tu cvičívali sokolové, hasiči a četníci. A dokonce tu stanovali skauti.

 

Vyšehrad, 1975 - letní cvičiště Slavoj

 

4. Z jihozápadního rohu hradeb je nádherný výhled proti proudu Vltavy až k vysílači Cukrák, který se však na snímku ztrácí v hrubém fotografickém zrnu. Nalevo lze spatřit siluetu rozestavěného sídla Československé televize na Kavčích horách. A za povšimnutí stojí i absence Barrandovského mostu.

 

Vyšehrad, 1975 - vyhlídka nad Podolím

 

5. Spolu s fotografem děláme čelem vzad a ze stejného místa míříme své zraky k severu. Vpravo vykukuje štít Starého purkrabství. Skalisku pak vévodí budova současné Galerie Vyšehrad, pozůstatek někdejší gotické zástavby z doby Karla IV. Přímo v linii hradeb se na obzoru rýsuje Pražský hrad.

 

Vyšehrad, 1975 - vyhlídka nad Podolím

 

6. Předěl mezi parkem a bazilikou sv. Petra a Pavla tvoří brána „slepená” ze dvou portálů vyhořelé barokní zbrojnice. V těchto místech se toho za posledních čtyřicet let příliš nezměnilo, nepočítáme-li opravenou dlažbu a zmizevší nástěnku.

 

Vyšehrad, 1975 - brána z portálů vyhořelé zbrojnice

 

7. Severozápadní kout hradeb na okraji Štulcových sadů poskytuje vyhlídku na Nové Město s Pražským hradem v pozadí. V současnosti tu během léta potkáte divadelní publikum, které navštěvuje zdejší letní scénu.

 

Vyšehrad, 1975 - hradby u Štulcových sadů

 

8. Hradební výběžek nad Výtoní (tzv. redan) je poslední vybudovanou částí vyšehradského opevnění. Odtud měli dělostřelci držet v šachu Pražany, pokud by ve městě došlo k nepokojům. Z důvodu přítomnosti divadelní scény dnes není tento prostor volně přístupný.

 

Vyšehrad, 1975 - bašta Kulatina

 

9. Zaoblenému hradebnímu redanu se říkalo také Kulatina nebo Bačkora. Bývalo to výsostné místo vyšehradských „pánů kluků“, kteří zde sváděli legendární bitvy s Pankráčáky, Nuseláky, Micheláky nebo Smíchováky. K bližšímu studiu doporučuji knihu Zdatní chlapci z roku 1944 od autorů Vopravila s Proškem.

 

Vyšehrad, 1975 - bašta Kulatina

 

10. Opouštíme Kulatinu a po obvodu vyšehradských hradeb kráčíme dál. Míjíme Štulcovy sady a skrz opadané koruny stromů prosvítá budova Nového proboštství, toho času v rekonstrukci.

 

Vyšehrad, 1975 - hradby u Štulcových sadů

 

11. Volným krokem se zakrátko ocitáme v místech nad Cihelnou bránou. O šest let později do stejných míst zavítá také výtvarník Jiří Kovanda, aby u hradební zdi vystavěl věž z kostkového cukru.

 

Vyšehrad, 1975 - hradby nad Cihelnou bránou

 

12. Promenádní okruh po vyšehradských hradbách nás zavádí na hřiště pozemního hokeje nedaleko rotundy sv. Martina. Jde o tentýž prostor, kam dnes můžete zajít do hospůdky Na Hradbách a dát si něco dobrého z proslaveného Gigi Migi Grilu.

 

Vyšehrad, 1975 - hřiště na pozemní hokej

 

13. V těsném sousedství zmíněného hřiště míjíme vstup do kasemat za rotundou sv. Martina. Tento úsek vyšehradského podzemí bohužel nebyl nikdy zpřístupněn veřejnosti, pouze se počítalo s jeho využitím coby krytu civilní obrany.

 

Vyšehrad, 1975 - vchod do kasemat za rotundou sv. Martina

 

14. Kolem dokola jsme obkroužili vyšehradské hradby a vydáváme se ulicí V Pevnosti směrem ku Praze. Na cestě k Cihelné bráně se ještě pokocháme pohledem na kapli Panny Marie a sousední dům zvaný kaplanka. Původně zde bydlíval vyšehradský kaplan, dnes tu žije emeritní velkopřevor řádu Maltézských rytířů Karel Eduard Paar.

 

Vyšehrad, 1975 - kaplanka

 

15. Při průchodu Cihelnou bránou zvedáme pohled vzhůru, abychom si prohlédli její klenbu. Definitivně tak opouštíme vyšehradskou pevnost a míříme do podhradí.

 

Vyšehrad, 1975 - Cihelná brána

 

16. Cesta z Vyšehradu je v sedmdesátých letech lemovaná neprostupnou džunglí stromů a keřů. V současnosti už je Chotkova serpentýna mnohem přehlednější a bujná vegetace tolik nezaclání pohledům na barokní hradby.

 

Vyšehrad, 1975 - Vratislavova ulice

 

17. Zhruba uprostřed Vratislavovy ulice odbočuje k pevnosti bývalá Hrnčířská ulička. Na jejím nároží stojí obytný dům od architekta Bohumila Hübschmanna s kubistickými prvky. Dnes zde sídlí mimo jiné Galerie Pecka.

 

Vyšehrad, 1975 - Vratislavova ulice

 

18. Nacházíme se před vyšehradskou školou a před námi se otevírá spodní partie Vratislavovy ulice. Po její levé straně schází dnešní stromořadí, a tak si lze v celé kráse prohlédnout zdobné fasády bývalého Studentského útulku (pozdější koleje Univerzity 17. listopadu) a Vyšehradské záložny (od roku 1948 sídla Husova sboru). Vlevo přitahuje pozornost keramický obklad funkcionalistické budovy OÚNZ.

 

Vyšehrad, 1975 - Vratislavova ulice

 

19. Procházka končí na plácku před někdejší Vyšehradskou radnicí. Za železničním viaduktem už začíná Nové Město, kam se pustíme na špacír někdy příště.

 

Vyšehrad, 1975 - Vratislavova ulice

 

Zaujalo vás putování Vyšehradem v roce 1975? Vydejte se i na některou z předešlých historických toulek: