Sto jedenáct metrů Kolíbala

Jedním z největších uměleckých děl v pražském veřejném prostoru je opěrná zeď na předmostí Nuselského mostu, kterou ztvárnil Stanislav Kolíbal.

Stanislav Kolíbal měl (a dodnes má) doslova renesanční záběr. Ve své tvorbě dokázal obsáhnout sochařství, grafiku, scénografii i architekturu. Obdivuhodná kombinace talentů mu otevírala široké možnosti spolupráce napříč obory. Od 60. let se tak díky svým kontaktům podílel i na řadě významných architektonických realizací.

Ačkoliv komunistické výstavbě lze ledacos vyknout, v některých ohledech bychom se z ní dnes mohli poučit. Jisté procento stavebních rozpočtů totiž bývalo určeno na uměleckou výzdobu – všemožné sochy, mozaiky, reliéfy, fontánky, svítidla apod. Pro některé výtvarné umělce to tehdy byla jediná možnost, jak se uživit tvorbou. S nadsázkou by se tak dalo říct, že čeští architekti zachránili mnoha výtvarným autorům živobytí.

Průkopník minimalismu

První Kolíbalovo uplatnění v architektuře inicioval jeho přítel Jan Šrámek. Ten byl považován za „specialistu na ambasády“ a Kolíbala osovil při práci na budovách československých velvyslanectví v Brazílii a Ghaně. Bohužel v těchto případech zůstalo jen u návrhů, ale zanedlouho se Kolíbalovi otevřela větší příležitost. Oslovil ho Stanislav Hubička, který v první půlce 60. let projektoval Nuselský most.

Pro pankrácké předmostí se počítalo se stanicí metra, od které nad údolí vybíhala dvojice opěrných zdí. Kolíbal měl těmto statickým prvkům dodat ducha a eleganci, protože se výrazně uplatňovaly ve výhledu od Karlova.

Sám Kolíbal před pár lety vzpomínal v rozhovoru pro Český rozhlas, že Hubička po něm původně chtěl několikametrový reliéf rodiny. Kolíbal se ale „šprajcnul“ a pojednal celou zeď jako jednu velkou minimalistickou plastiku, která na délku měří 111 metrů. Dynamicky tvarovaný betonový monolit je rozdělen na dvě šikmé roviny a opatřen plastickými sponami. Stejně jako v případě pilířů Nuselského mostu se i zde počítalo s efektem surového betonu, vystaveného hře světla a stínu.

Z Nuslí do Londýna

Původně vybíhaly opěrné zdi jak směrem k Nuslím, tak k Vyšehradu. Po obou stranách mostu díky tomu vznikly vyhlídkové terasy, propojené lávkou pro pěší. Východní část zdi bohužel nepřežila výstavbu hotelu Forum v půlce 80. let. Ovšem podstatnější kus díla zůstal zachován před současným Kongresovým centrem.

Jedinou vadou na kráse je dnes všudypřítomné graffiti, které zabíjí působivost ryzí geometrie. A také stromky, vysázené příliš blízko zdi. Je potřeba zapojit fantazii, abyste si dnes dílo dokázali vychutnat v jeho celistvosti. Třeba vám v tom pomůže i krátký dokument České televize, ve kterém Kolíbalově opěrné zdi vzdává hold jeho žák Petr Písařík.

Dlužno podotknout, že nuselská realizace částečně změnila pohled na Kolíbalovu tvorbu v očích oficiálních míst. Zásluhou toho mohl s Janem Šrámkem a Janem Bočanem spolupracovat na stavbě nové československé ambasády v Londýně. Kolíbal přispěl geometricky pojatým reliéfem na vnější stěně. V roce 1971 pak nová ambasáda získala prestižní ocenění pro nejzdařilejší londýnskou stavbu roku.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!