O pražské periferii, její módě a o zmizelém Podskalákovi

V roce 1929 vyšla v časopisu Salon krátká úvaha o významu pražské periferie pro vývoj módy. Se zvláštním přihlédnutím ke starému Podskalí. Text přináším v nezkráceném přepisu.

 

Okraj každého velkoměsta má trošku divoké romantiky. My všichni, kdo žijeme od malička v Praze, známe dávno tu zvláštní barvitost předměstských typů a předměstských nálad. Ale nevšímáme si jí skoro, nebo aspoň ne tolik, kolik by si zasluhovala. Je to buď proto, že jsme si na ni už zvykli, nebo že má pro nás nádech něčeho přisprostlého. A přece každý, kdo jednou šel kolem divokých, vyprahlých kopců a lomů mezi ohradami za Žižkovem, kdo slézal pod blikatými lucernami po cestičkách od Francouzské brány kolem hradeb do Nuslí, kdo se kdy podvečer toulal na mlhavé náplavky libeňské, nebo konečně kdo někdy objevil košířské návrší, kde v slepých uličkách milenci opírají lásku o zábradlí – cítí dobře, kolik prudké výraznosti je v těchto krajinkách, které pod hrubým nánosem všednosti a chudoby dovedly si vytvořit svůj vlastní půvab bez pomoci historie i bez falešného líčidla detektivní strašidelnosti. Také domorodé typy, které potkáváme v těchto končinách, mohou vzbudit zájem pozornějšího chodce, když zrovna není posedlý zálibou v přemrštěných senzacích, nebo když není prosáklý pivními představami o Podskalákovi, tak jak ho předvádějí naivní výtvory stropražských písničkářů.

 

Pražská předměstí i její obyvatelé mají v zevnějšku nápadný znak – snahu po silném výrazu. Ta se projevuje stejně v bezděčné zachmuřenosti malebných předměstských zákoutí, ve tvrdých skupinách továrních komínů, činžáků, ohrad a uliček, jako v módě předměstské mládeže a v její řeči. Biedermayerovská sentimentalita a banální vtipkaření kupletistů, tolik rušící obraz skutečného Pražáka, na pražských předměstích nežije. Lidé z pražské periferie mají svůj vlastní švih právě tak, jako zakouřené okraje Prahy mají svou drsnou malebnost.

Podskalák
Podskalská móda na vyobrazení v dobovém časopisu.

Předměstská snaha po výraznosti podrobuje i módu změnám, kterých si vyžaduje předměstské prostředí. Na blátivé a začouzené periferii není místa pro vznešenou eleganci a unylou jemnost, a tak předměstský styl bere si v obleku jako v řeči za heslo nápadnost a vyhrocenost. Nikde nejsou botky špičatější, kabáty projmutější, vázanky barevnější, sukně kratší, chůze okázalejší a řeči rohatější než právě na periferii. Pro odstíny tu není pochopení, ačkoliv je tu mnoho smyslu pro herecké gesto. Postoj, hlas, držení hlavy a typické posuňky odkoukává předměstská mládež dosti pečlivě od tenoristů a subret předměstských scén. Móda mládeže – a v těchto čtvrtích Prahy jen mládež si hledí módy – směřuje k normálu a k typizaci. Tím se právě liší móda periferie od módy velkého světa, který se nesnaží přijmout všeobecný typ, nýbrž naopak projevit i v zevnějšku co nejvíce svůj zvláštní vkus a svoji osobu.

 

Periferie chce pouze výraznost a normalizaci. Když ve vnitřní Praze se pohrdá něčím, protože „to moc běhá“, na předměstích je to velkou módou právě proto, že to každý nosí. Když je třebas v módě zelený klobouk, tedy je pro všechny předměstské mládence, kteří na sebe jen trochu drží, nepsaným zákonem nosit zelené klobouky. Úchylka od pravidla se zdá nevkusem, jestliže ovšem není stupňováním základního předpisu. To je dovoleno. Tak například při módě šedivých klobouků musel by to být klobouk skoro bílý, aby byl trumfem.

Vojtěch Bartoněk – Podskalák (1903)
Podskalák zpodobněný Vojtěchem Bartoňkem v roce 1903. (Archiv Národní galerie Praha)

Na předměstí je dovoleno přehánět módu, a proto pohled na předměstskou nedělní promenádu je stejně poučný jako zajímavý. Krejčí by na ni měli chodit. Uviděli by výhody a nevýhody vycpávaných kabátů, pytlovitých kalhot, nízko umístěných pasů, odvážných spojení barev atd. mnohem určitěji nežli na módě vnitřního města.

 

Nebylo by správné příliš vytýkat nedostatky předměstské módy. Ve svém prostředí ostatně nejsou nedostatkem. A vedle toho, předměstská móda někdy i obohacuje módu vůbec. Pestré pánské šály a dámské šátky na krk nosily se například beze vší pochyby mnohem dříve na periferii, nežli se ujaly všeobecně. Jsou to také nejveselejší kousky moderního úboru. Předměstská elegance si libuje v barvách. V této věci se od sebe neliší ani poslední, dnes už téměř vymřelý typ Pražáka pobřežního, který nosíval zelenavé sametové kalhoty „do zvonu“, kostkovanou vestu a sokolský květovaný šátek, mistrně uvázaný na holém krku – až po lva předměstských promenád, který od kombinovaných střevíců až po stuhu na klobouku září všemi barvami duhy.

Podskalák
Dvojice ilustrací k článku o podskalské módě v časopisu Salon.

Typ moderního a hypermoderního chlapíka, slabý odlesk amerických kinohvězd, zatlačil nadobro ty typy, které kdysi na pražské periferii udávaly tón. Zmizeli typičtí pepíci s šístkami a s nezbytnou „pralinkou”, tvrďáskem posazeným na ucho, to tam je pruhované tričko, pod nímž se mocně jevívala hruď hrdinů, hrávajících na hradbách „čáru“ o čest a o krejcary před nějakými patnácti lety. Podskalí zaniklo beze stopy a všechny sentimentální a falešné vzpomínky na tuto zvláštnost staré Prahy jsou zbytečny. Pražský folklór není ochuzen tím, že nějaký pán od vody už nemá v Podskalí světničku. Ale to už patří historii. Dnešní typ je bohatší. Modernizoval se jako jeho prostředí, a neubylo mu tím na svěžesti a na ostrosti. Nemá snad perníkové dobráckosti svého domnělého staršího vzoru, bodrého lidu pražského, a jeho vtip, který podědil, je trochu jiný. Také jeho sentimentalita a jeho cynismus je o nějaký stupeň velkosvětštější než v ovzduší někdejších dupáren a sousedských hospod. Není proč litovat té změny. Tak, jak to povídá předměstská ubrečená, ale zároveň posměšná harmonikářská písnička o plačtivé lásce: Proč pláčeš, naříkáš / naříkáš, když už muže máš…

 

Není proč naříkat, když už si pražská periferie našla svůj typ. Pražská periferie má stále svou zvláštní a výraznou úlohu v neustále hře Prahy na velkoměsto.