Pleskotova podolská „Tugendhatka“

Má-li nějaká pražská novostavba posledních let šanci přečkat staletí, je to Pleskotova vila v podolské Procházkově ulici. Jednak působí jako nezničitelná betonová pevnost, jednak je nadčasově krásná.

Přiznám se, že když jsem zmíněnou vilu poprvé míjel, spadla mi brada překvapením. V kontextu okolní zástavby totiž působí jako naprosté zjevení. Zároveň však na sebe nestrhává pozornost za každou cenu. Je decentně ukrytá mezi ostatními domy, takže si ji všimnete, až když jste od ní vzdáleni jen pár kroků.

Architekt Josef Pleskot potvrdil touto realizací příslušnost k české architektonické špičce. Svým stavbám dokáže vtisknout originální přitažlivé charisma, aniž se uchyluje k laciným efektům. Ba právě naopak, jeho rukopis se opírá o poctivé řemeslo a pokoru k místu.

Podolská vila v Procházkově ulici vznikla vlastně náhodou. Josef Pleskot na počáteční impulz vzpomíná takto: „Ve vinárně Bokovka mě oslovil neznámý mladý muž s tím, že by byl moc rád, kdybych mu navrhl rodinný dům. Nic jsem mu neslíbil, přesto mi poslal podklady. Katastrální mapu s domem, který byl rozhodnutý zbourat. Žádná velká výzva!“

Zájemce se však nenechal odbýt, a tak se Josef Pleskot jedné neděle vypravil přímo na místo. Původní dům už byl zbouraný a osiřelá parcela probudila v architektovi zájem nahradit ho něčím novým. „Ještě v ten samý den jsem zajel do ateliéru a udělal rychlou studii. Pak jsem pozval majitele parcely na setkání, na kterém mi řekl, že takový dům chce.“

Vila se dá označit za současnou variaci na meziválečný funkcionalismus. K použitému tvarosloví Pleskota inspirovalo samo místo: „Mnoho věcí, které se v té banálně krásné Procházkově ulici vyskytují. Prvorepublikové oblé rizality, arkýře, balkóny…“ Ostatně, architekt Pleskot bydlel se svou rodinou několik let v nedaleké ulici Na Vrstvách, takže měl podolský kolorit dostatečně „nakoukaný“.

Stavba je z větší části odlita z betonu, proto může na první pohled působit chladně či brutalisticky. Betonovou strohost ovšem zjemňují přiznané otisky tesařského bednění, které na fasádě vytvářejí pravidelný vzor. Stejný vzor pak dodržuje i doplňkový dřevěný obklad. Třetím stěžejním materiálem je sklo v podobě velkorysých zrcadlových oken, která jsou vsazena přímo do betonu a slovy autora „razantně propojují interiér s exteriérem“.

Dům je betonový i uvnitř, takže se odléval vlastně nadvakrát. Vnitřní dispozice vychází z osnovy devíti čtverců a vévodí jí dvoupodlažní hala – hlavní společenský prostor domu. Obytné místnosti naopak poskytují dostatek soukromí a zpravidla jsou propojeny s terasami nebo zahradou domu. Pleskot k tomu dodává: „Dům je schoulený sám do sebe a má vlastní vnitřní svět. Rodince se v něm podle všeho dobře žije. Stali se z nás přátelé, což hovoří za vše.“

Ačkoliv se to možná nezdá, vila má tři nadzemní a jedno podzemní podlaží. Přesto je o něco nižší než původní dům, který na parcele stával. Důsledek toho, že narozdíl od valbové střechy použil Pleskot střechu plochou. Navázal tak na práci architektů Karla Honzíka nebo Karla Hannauera ml., kteří v Podolí uplatňovali podobné principy už před druhou světovou válkou.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!