Ledařina, těžká dřina

Jakmile v Praze zamrzla Vltava natolik, že led unesl člověka, začala tzv. ledovací kampaň. Řeka se rozřezala na kousíčky a rozvezla lidem do sklepů.

Vltavský led patřil po staletí ke vzácným komoditám. Uschován hluboko pod zemí totiž plnil po celý rok funkci chladničky. A pokud náhodou roztál předčasně, bylo zle. Hospodským teplalo pivo, řezníkům se kazilo maso… Proto bylo ledařské řemeslo zásadní součástí spokojeného fungování města.

Podle údajů z roku 1906 se z pražských náplavek za jedinou zimu odvezlo víc než 100 tisíc povozů ledu, které pomáhalo odbavit zhruba 550 mužů. Přitom ledovací sezóna většinou trvala jen dva až tři týdny, takže si umíte představit ten šrumec. Ledařské party, čítající zpravidla 10-12 mužů, musely být perfektně sehrané, aby dokázaly vytěžit řeku dřív, než přijde obleva.

Nejlepší ledaři bývali Podskaláci, kteří měli k řece ze všech Pražanů nejblíž. Od jara do podzimu rybařili, pískařili, vorařili a dřevařili. A když začalo mrznout, vyměnili jedno nářadí za jiné a pustili se na led.

Sekáč, štípač, tahač, házeč

Sezóna začínala ve chvíli, kdy byl led 3 až 4 centimetry tlustý, takže unesl člověka. Tehdy ledaři vysekali do ledu tzv. „hlubáňky“, ze kterých nabírali vodu a pravidelně led polévali. Tímto způsobem narostl za několik dnů až na tloušťku 10 centimetrů, vhodnou ke zpracování.

V takovou chvíli se přistoupilo k otevření „dráhy“, jak se říkalo několik metrů široké strouze, vysekané v ledu. Vznikala tak, že ledaři postupně od břehu dále odsekávali obdélníkové kry – tzv. „lavice“. Ty pak utvořeným koridorem plavili ke břehu a cestou dělili na menší kusy. Ledařské dráhy bývaly často delší než sto metrů a musely být vedeny velmi obezřetně, aby nekřížily bruslařské trasy.

Cestou ke břehu se „lavice“ porcovaly na menší „lavičky“, s nimiž se snáze manipulovalo. U břehu pak do nich jeden z ledařů vysekával mělké důlky a jiní je pomocí dlouhých háků vytahovali z vody ven. Zde se nejvíc projevovala zručnost a zkušenost ledařů. Stačilo drobné zaváhání a ledová tabule se rázem rozbila v bezcennou tříšť.

Největší dřina ovšem čekala na tzv. „házeče“, jejichž úkolem bylo nakládat ledové kvádry na čekající povozy. Obyčejně pracovali ve dvojici a pomáhali si speciálním dřevěným pacholetem. Za den jim prošly rukama desítky tun mražené vody.

Ledaři mívali svůj specifický slang, který se do jisté míry prolínal s mluvou starého Podskalí. Ideální parta se tak skládala ze dvou sekáčů, plavce, štípače, přistrkovače, faktora, dvou tahačů, svou házečů, stavěče a lopatáře. Úlohou posledně jmenovaného bylo uklízet můstek od „zdrůbků“ a odhazovat je do „požeráku”.

Branická doba ledová

Na obou vltavských březích byla vyhrazena ledařská místa, kde se dalo sjet s povozem až k řece. Nejvíc takových stanovišť bývalo od Smíchova k Šítkovským mlýnům, protože zde bývala řeka nejčistší. Velké množství ledu se odtud odváželo též do pražské ledárny na Štvanici, která led skladovala a prodávala po zbytek roku.

Tak tomu bylo až do roku 1911, než vznikly moderní ledárny v Braníku. Jejich stavbu a provoz tehdy financovala akciová společnost, složená z pražských hospodských a restauratérů. Areálu dominovala budova obrovské lednice, do níž se led dopravoval třemi výtahy přímo z řeky. Hala byla vybavená důmyslným větráním a korkovou izolací, ve své době na českém území nevídanou. Kvůli ledárnám dokonce vznikla umělá zátoka, která vybíhá od hlavního toku zhruba 50 metrů do vnitrozemí.

Branické ledárny zůstaly v provozu až do padesátých let, než nastal masivní boom automatických chladniček. Řeka navíc přestala po výstavbě vltavské kaskády zamrzat, což s sebou přineslo i zánik starodávného řemesla. Dodnes bohužel areál nenašel lepší uplatnění než jako sklad zeleniny nebo autobazar. Budovy se doslova drolí před očima a kdo ví, jestli se podaří památku z „doby ledové“ ještě někdy uvést do reprezentativního stavu.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!