Kámoška do deště Panenka Marie

Když se v Praze jednou za čas udělá takové sucho, že voda má cenu zlata, existuje osvědčené řešení. Jít orodovat za déšť k zázračnému obrazu Panny Marie Dešťové na Vyšehrad.

 

O původu takzvané Vyšehradské madony panují dohady. Někdo tvrdí, že ji do Prahy přivezl Karel IV. z korunovační cesty do Itálie. Ale mnohem pravděpodobněji ji v půlce 14. století nechal namalovat pozdější kardinál Jan Očko z Vlašimi pro vyšehradský kostel Pokory Panny Marie. Autorství obrazu se přisuzuje dílně Mistra vyšebrodského oltáře a spekuluje se, že obraz oyl po jistou dobu součástí umělecké sbírky Rudolfa II. Buď jak buď, od roku 1608 už byl prokazatelně zpátky na Vyšehradě. Přesněji v kostele sv. Petra a Pavla, kam ho daroval Rudolfův císařský rada Ondřej Hannewald. Na jeho počest je ostatně pojmenovaná Hannewaldská kostelní kaple, kde je obraz vystaven.

Vyšehradská bohorodička patří k tzv. madonám kojícím, přestože má prs cudně zahalený pláštěm. Zpodobněna je uprostřed rozkvetlé louky, která byla ovšem o pár desítek let překryta stříbrným příkrovem se znaky Vyšehradské kapituly. O pár století později se pak Ježíšek i Panna Marie dočkali také stříbrných korunek. Oba tyto doplňky byly ovšem z obrazu sňaty a madona se tak dnes představuje ve své původní podobě.
Vyšehradská Bohorodička patří k tzv. madonám kojícím, přestože má prs cudně zahalený pláštěm. Zpodobněna je uprostřed rozkvetlé louky, která byla ovšem o pár desítek let překryta stříbrným příkrovem se znaky Vyšehradské kapituly. O pár století později se pak Ježíšek i Panna Marie dočkali také stříbrných korunek. Oba tyto doplňky byly ovšem z obrazu sňaty, a madona se tak dnes představuje ve své původní podobě. (Foto z archivu Náprstkova muzea)

Několik let po návratu madony na Vyšehrad uhodila v Čechách nebývalá sucha. A právě tehdy se vyšehradskému kanovníkovi zjevila ve snu vdova po zesnulém Hannewaldovi. Vnukla mu, aby nechal z Vyšehradu do Emauz vypravit procesí s obrazem Panny Marie a prosil přitom za déšť. Tak se také stalo a prosby byly jako zázrakem vyslyšeny ještě dřív, než procesí dorazilo ke svému cíli. Pršelo pak několik následujících dní.

 

Od těch dob se Vyšehradské madoně neřeklo jinak než Dešťová. A kdykoliv se Praze delší dobu vyhýbaly srážky, bývalo na Vyšehradě rušno. Popelka Biliánová píše v jednom ze svých vyšehradských fejetonů, že “…roku 1790 zas bylo veliké procesí na Vyšehrad z měst pražských – celý magistrát, všichni faráři pražští, všecky řehole a řády, latinské školy a všecka školní mládež – tu bylo ještě víc než dvacet tisíc lidí na Vyšehradě prosit Pannu Marii Dešťovou za vydatnou vláhu; a odpoledne také prý skutečně pršelo.”

 

Tou dobou už platil výnos Josefa II., který podobná procesí zapovídal, ale síla zvyku překonala sílu paragrafů. Pověrčivost se z Pražanů vytratila až s příchodem moderního vodárenství a ubývajícím počtem zemědělských statků na městských perifériích. Obraz Vyšehradské madony přesto dál visel v kostele, který mezitím změnil podobu z renesanční na barokní a z barokní na novogotickou.

 

Na další pořádnou pouť se Vyšehradská madona vydala až v 80. letech minulého století. Tehdy naposledy prošel obraz důkladným restaurováním a stal se natrvalo exponátem Národní galerie. S žádostí o déšť se tak dnes musíte vydat do Anežského kláštera, kde je vystaven originál. Na Vyšehradě je umístěna kopie, která s ohledem na zázraky funguje bez záruky.