Jedová chýše, in memoriam

Když v roce 1930 padla k zemi stará hospůdka Jedová chýše, dobový tisk zaplavily sentimentální články a komentáře. Miniaturní stavení v sousedsví kostela sv. Apolináře bylo totiž symbolem staré Prahy a místem opředeným mnoha legendami.

 

Velkou zásluhu na tom, že se na Jedovou chýši vzpomíná dodnes, nese spisovatel Jiří Marek. Svéráznou krčmu zpopularizoval ve svých kriminálních příbězích ze staré Prahy, podle kterých vznikl seriál Hříšní lidé Města Pražského. Když bylo potřeba na plátně odhalit pachatele, zašli Bouše s Brůžkem do Jedové chýše, kde se poflakovala celá pražská galérka.

 

Kromě toho, že šlo o místo velice divoké, bylo též nesmírně staré. Někteří historici se domnívají, že hospoda v těch místech stála už ve třináctém století. To nemohu svědomitě doložit, stejně tak jako nemohu potvrdit legendu, že Jedovou chýši navštěvoval český král Václav IV. Vypravuje se dokonce, že Jedová chýše dostala svůj název poté, co zde Václav IV. nechal otrávit dva své nepřátele.

Jedová chýše
Větrovské náměstíčko na křižovatce Viničné a Apolinářské. Štít Jedové chýše je vidět uprostřed obrázku.

Jméno ale dost pravděpodobněji vzniklo až v průběhu 19. století. Odkazovalo k nejčastějším hostům zdejšího lokálu – medikům z nedalekých lékařských ústavů. Přes den sem docházeli na dvacetikrejcarové obědy, po nocích propíjeli svou skromnou apanáž a dováděli u muziky s porodnickými kurzistkami. „Gifthütte“ dokonce až do roku 1848 sloužila též jako místo, kde se konaly porady profesorského sboru.

 

V druhé půlce devatenáctého století si Jedovou chýši přisvojili zejména němečtí studenti. Ve stínu sv. Apolináře se pak scházely různé buršácké spolky, které si v zasklené verandě směrem do slupské zahrady zřídily tzv. Wencelsbude. Odtud často zněl do noci německý křik a zpěv. Tomu udělali čeští studenti přítrž až začátkem dvacátého století, kdy Jedovou chýši vybojovali zpátky pro sebe.

 

Zbavení Jedové chýše německého elementu popsal spisovatel Karel Ladislav Kukla ve svém Bahnu Prahy. Zmínil v té souvislosti, že roznětkou k potyčce prý byla návštěva Mathieu Dreyfuse. Bratr hlavního aktéra tzv. Dreyfusovy aféry prý hledal v Jedové chýši úkryt, ale byl prozrazen a zatčen. Čeští studenti to pak dávali svým německým protějškům za vinu, a tak si to s nimi vyřídili. Podle všeho jde ale o jednu z mnoha „městských legend“. Česko-německý nepokoj pravděpodobněji souvisel s aférou Linhart–Bieberle z ledna 1899, při níž německý student zastřelil v sebeobraně mladého Čecha. Následné vzplanutí národnostních vášní odnesla mimo jiné i Jedová chýše vytlučenými okny.

Jedová chýše
Dvě dobové kresby Jedové chýše krátce před zbořením.

Je s podivem, co všechno ten obyčejný domek zažil a přežil. V roce 1906 do něj uhodil blesk, o dva roky později mu pro změnu shořela střecha. Metaly se zde kuželky, pořádaly buřtové hody nebo volil král lokálu. Často se zde scházeli cizinci, usazení v Praze, ať šlo o Angličany, Američany, Rusy, Poláky, Švédy nebo Dány. Jednu dobu dokonce v Jedové chýši obsluhoval beduínský chlapec, kterého do Prahy přivezl cestovatel Eduard Glaser.

 

Nějaký čas Jedovku oficiálně vlastnil Spolek českých mediků, kterému však skromné poměry přestaly zanedlouho vyhovovat. Spolek proto plánoval na místě Jedové chýše vybudovat moderní Lékařský dům. Realizace nápadu se zhostil profesor Antonín Heveroch, který za tímto účelem dokonce oslovil architekta Jana Kotěru. Bohužel, parcela se ukázala jako nevhodná k výstavbě podobného zařízení, a tak z plánů sešlo. Heveroch pak odkoupil pozemek i s Jedovou chýší do osobního vlastnictví a chtěl si zde postavit dům s vyhlídkou. Toho se však nedožil, neboť v roce 1927 zemřel.

Jedová chýše
Traduje se, že v Jedové chýši bývaly místo talířů vyhloubené důlky ve stolech. Tento pohled do interiéru to vyvrací.

Pomyslný hřebík do rakve zatloukla až Městská rada v roce 1929, kdy rozhodla o přestavbě zdejšího domovního bloku. Novým majitelem pozemku se stal ing. Jan Kalous, který na uvolněné parcele plánoval postavit obytný dům. S něčím podobným se počítalo už od roku 1911, kdy vznikly první plány na regulaci okolí sv. Apolináře. Tehdy se také stanovilo, že maximální výška případné novostavby by neměla přesahovat dvě patra, aby nerušila pohledy na gotický kostel.

 

Ke stržení Jedové chýše došlo v srpnu 1930. Domek se prý poroučel k zemi celkem ochotně. Trosky po něm však zůstaly na místě dalších několik let, neboť při bourání došlo ke statickému poškození sousedního domu. Trvalo celkem dlouho, než se situace vyřešila. Dokonce muselo dojít k přepracování stavebního projektu, a tak ke vzniku obytného domu došlo až v roce 1936.

Karel Holan – Jedová chýše
Jedová chýše na malbě Karla Holana z roku 1938.

Architekt Jan Kalous dodržel tehdejší funkcionalistický kánon. Dům nakonec narýsoval jako třípatrový, ale s ustupujícím posledním patrem, což alespoň mírně zachránilo pohled na kostel sv. Aolináře od Viničné ulice. Nicméně někdejší malebnost tohoto zákoutí je ta tam. A tak musíme vzít zavděk alespoň historickými snímky nebo výtvarnými díly, neboť Jedová chýše byla oblíbeným námětem mnoha malířů. Namátkou vzpomeňme Jana Minaříka, Emila Artura Longena nebo Karla Holana. Díky nim a radu Vacátkovi snad sláva Jedovky jen tak nevyšumí.