Zapomenutý pražský fotograf Ferdinand Bučina

Ledaři na Vltavě, stánky s pečenými kaštany nebo kluci cvrnkající na nábřeží kuličky. Nechte na sebe dýchnout černobílou pražskou nostalgii z fotografií Ferdinanda Bučiny.

 

Jméno kameramana a fotografa Ferdinanda Bučiny nepatří k těm, která by se příliš často skloňovala. Je skryté ve stínu takových velikánů jako Josef Sudek, Karel Plicka nebo Jan Reich. Přesto mu v historii české fotografie náleží čestné místo. O tom vás přesvědčí následující řádky a snímky.

Ferdinand Bučina na Podkarpatské Rusi
Ferdinand Bučina s manželkou Vlastou a průvodcem Nikolajem Dumenem na cestě Podkarpatskou Rusí.

Ferdinand se narodil roku 1909 v pražských Nuslích. Odtud ale Bučinovi záhy přesídlili za podnikáním na Smíchov. Ve zdejší kryté tržnici provozovali obchod s máslem. Na Smíchově zahájil malý Ferdinand školní docházku a také vstoupil do skauta. Po absolvování měšťanky a gymnázia nastoupil ke studiu práv, což ho ale po dvou semestrech přestalo bavit. Nějaký čas pak vypomáhal rodičům v obchodě.

 

Z počátku třicátých let se dochovaly Bučinovy pečlivě vedené deníky. Jsou doplněné ilustrovanými mapami, kresbami tábořišť a fotografiemi rostlin, zvířat a tábornického života. Jde o první doklady Bučinových uměleckých sklonů. Někdy tou dobou začal Ferdinand brát práci s filmem a fotografií opravdu vážně a postupně se pustil na dráhu profesionála.

Ferdinand Bučina - Braník a Podolí
Ferdinand Bučina – Braník a Podolí

Od poloviny třicátých let externě přispíval do Československého filmového týdeníku a také do časopisu Ahoj. Na jeho stránkách Bučina roku 1936 publikoval sérii snímků, které pořídil během své měsíční cesty na Podkarpatskou Rus. Pro tuto příležitost ho dokonce šéfredaktor Ahoje Vladimír Peroutka vybavil osobním dobrozdáním, kterým se fotograf prokazoval při práci v terénu.

 

Divoké prostředí Podkarpatské Rusi muselo být pro Bučinu učiněným rájem. Odmalička byl nadšeným skautem a často vyrážel vandrovat do přírody. Z čista jasna mohl svou vášeň spojit s obživou, což mu pak vydrželo až do konce života. Kromě Podkarpatské Rusi si zamiloval zejména moravské Horňácko, které se stalo námětem první jeho knihy Lidé z Javorníka z roku 1941. Spolupracoval též s časopisem Naší přírodou, pro který nasnímal řadu fotek z naší fauny a flóry.

Ferdinand Bučina - Ledaři u Smíchovského přístaviště
Ferdinand Bučina – Ledaři u Smíchovského vorového přístavu

Z ostatních českých fotografů si Bučina nejlépe rozuměl s Ladislavem Sitenským, který ho později označoval za svého učitele. Ačkoliv oba od sebe dělilo deset let věku, sdíleli společnou zálibu ve skautingu a přírodě. Na několik let je ovšem odloučila druhá světová válka.

 

Zatímco Sitenský prožil válečná léta ve Francii a Anglii, Bučina zůstal v Praze. A když mu hrozilo totální nasazení v Německu, nastoupil do učení v pražském ateliéru Illek a Paul. V Kristových letech se zde výrazně zdokonalil v laboratorních dovednostech, které po válce uplatňoval ve vlastní temné komoře.

Ferdinand Bučina - Pečené kaštany a horké párky
Ferdinand Bučina – Pečené kaštany a horké párky

Bučinovy snímky vycházely nadále časopisecky až do osmdesátých let – v Ozvěnách, Pestrém týdnu, Květech, Světu v obrazech, Vlastě a dalších titulech. Jejich autor se ale po válce etabloval především jako filmař u Propagačního filmu a později Krátkého filmu Praha. Během třicetileté kariéry se podepsal pod řadu propagačních snímků a reportáží pro filmové týdeníky.

 

Ač byl Bučina zaníceným milovníkem přírody, rád fotografoval i svou rodnou Prahu – její historickou architekturu, noční scenérie nebo všední život v pražských ulicích. Někdy se jen tak toulal s aparátem na krku a dokumentoval různá místa a situace pro svůj osobní archiv. Jindy pracoval cíleněji a systematičtěji, například když připravoval svou knihu Pražské nokturno. V ní zachytil Prahu od soumraku do úsvitu, pouze v záři plynových lamp.

Ferdinand Bučina - Pražské nokturno
Noční pohled na žižkovské střechy z knihy Pražské nokturno.

Aby Bučina dosáhl technicky dokonalých nočních snímků, používal metodu dvojexpozice. Na vybrané místo přišel ještě za soumraku, postavil foťák na stativ a za šera poprvé exponoval. Když po čase padla tma a rozsvítily se lampy, Bučina přidal do téhož záběru ještě druhou krátkou expozici. Díky tomu působí lampy nebo rozsvícená okna domů měkčeji a jejich svit nevypaluje do snímků bílé fleky.

 

Podobných fíglů měl Bučina v záloze víc. Při makrofotografii si vypomáhal soustavou odrazných desek, aby docílil ideálních světelných podmínek. Snímky z javornických chalup pro změnu přisvětloval lampami, které ve vesnicích tu a tam vyhazovaly pojistky. A když koncem padesátých let fotografoval jihočeské gotické sochy pro knihu A Book of Madonnas, používal dokonce diaprojektor.

Ferdinand Bučina - Mikulášská a Palackého třída
Ferdinand Bučina – Mikulášská a Palackého třída (dnešní Pařížská a Vodičkova)

Sochy totiž tou dobu už nestály v kostelech či kaplích, ale v muzejních sbírkách. Bučina proto za sochy umisťoval plátno, na které promítal diáky s předem vyfotografovanými kostelními interiéry. Tím dodal finálním fotografiím dojem, jako by se sochy skutečně nacházely v chrámech.

 

Kniha Pražské nokturno vyšla roku 1957 pouze v němčině, protože se jednalo o suvenýr pro zahraniční turisty. Bohužel zůstala jediným vydaným Bučinovým dílem s pražskou tématikou. Autor sice později přichystal k tisku ještě leoprelo Praha nevšední, které ovšem nikdy nespatřilo světlo světa. Drtivá většina Bučinových pražských snímků tak dodnes čeká na zveřejnění ve fotografově archivu, který po jeho smrti v roce 1994 spravuje vnuk Tomáš Rasl.

Ferdinand Bučina - Na Vltavě
Ferdinand Bučina – Na Vltavě

V loňském roce začal Bučinův archiv zpracovávat badatel Jan Freiberg. Letos na jaře by měly být výsledky jeho práce zveřejněny na samostatném webu, který nabídne alespoň část digitalizovaných negativů. Snad se tedy brzy dočkáme dosud nespatřených skvostů. Do té doby vezměte za vděk alespoň drobnou ochutnávkou z Bučinovy tvorby.

 

Za spolupráci na textu a poskytnutí snímků děkuji Tomáši Raslovi.