Z dějin pražských kachlíkáren

Jedním z charakteristických znaků funkcionalistické architektury jsou keramické obklady fasád, které se dostaly do obliby ve dvacátých letech minulého století. Současná Praha je díky tomu protkána desítkami menších či větších „kachlíkáren“.

S nástupem meziválečné avantgardy začali mladí tvůrci přísahat na racionalitu a strohost. Z ornamentu se stal zločin, zatímco vlády se chopil pravý úhel. Nastala honba za „dokonalou krychlí“, v níž by se dal za vítěze považovat Adolf Loos se svou Müllerovou vilou. Ploché fasády v jeho případě postrádají jediný zdobný prvek, nepočítáme-li okenní otvory. Podobných geometrických účinků se snažili docílit i další architekti, ovšem záhy se objevila úskalí jejich snažení.

Bělostné plochy fasád začaly po několika letech podléhat vnějším vlivům. Omítky praskaly a olupovaly se, anebo přinejmenším tmavly. Pražské domácnosti se tou dobou vytápěly lokálně, takže na funkcionalistické nádheře ulpívala vrstva sazí z komínů. Tím spíš, stál-li dům poblíž některého pražského nádraží, kudy denně projížděly desítky parních lokomotiv. Hledalo se proto řešení, které by vyhovělo modernímu vidění světa, ale zároveň mělo praktický ráz.

Odpovědí se staly keramické obklady, o jejichž produkci se v tehdejším Československu dělily dvě významné firmy – Západočeské kaolinky a rakovnické Rako. Dodnes můžete jejich značky najít na většině dobových realizací. Jedna dlažička na fasádě bývá totiž vyhrazena podpisu výrobce a případně též architekta.

Kachlíkové fasády byly nejenom odolné a omyvatelné, ale nabídly architektům také nové tvůrčí možnosti. Například uplatnění různých barevných vzorů anebo mělkých reliéfů. Výrobci nabízeli kromě klasických obkladaček také dlaždičky rozmanitých profilů, například trojboké hranoly. Zásluhou toho bylo možné do účinku fasády zahrnout hru světla a stínu. Z estetického pohledu šlo o volnou návaznost na používání režného zdiva v počátcích architektonické moderny.

Nepodařilo se mi jednoznačně určit, která stavba by se dala označit za první pražskou „kachlíkárnu“. Z těch zásadnějších realizací by se mohlo jednat o budovu gymnázia ve Vysočanech od architekta Vladimíra Frýdy. Dokončena byla už roku 1929, zatímco ostatní ikonické budovy s keramickou fasádou vznikly povětšinou až během let třicátých. Mám tím na mysli například žižkovský Všeobecný penzijní ústav nebo holešovické Elektrické podniky. Ještě o něco mladší je sídlo Ministerstva vnitra na Letné, případně Fakultní poliklinika na Karlově náměstí.

Všechny jmenované stavby jsou dnes památkově chráněné, což klade zvýšené nároky na jejich případnou rekonstrukci. To se aktuálně týká budovy bývalých Elektrických podniků na předmostí Hlávkova mostu. Bohužel souhrou historických okolností je zdejší keramická fasáda v tak zbědovaném stavu, že bude muset být nahrazena novou.

Na vině je druhá světová válka. Tehdy němečtí okupanti usoudili, že budovy Elektrických podniků a žižkovského Všeobecného penzijního ústavu na sebe svými světlými fasádami příliš upozorňují. Proto byly raději zatmaveny krycí barvou, aby se nestaly terčem bombardování. Po osvobození se fasády vyčistily louhem, čímž se ovšem naleptala svrchní glazovaná vrstva. Následným působením deště a mrazu pak dlaždičky začaly praskat a opadávat.

Z původního vnějšího obkladu zůstane v Holešovicích zachována alespoň část ve vnitrobloku, která pravděpodobně nebyla za války přetřena, a tak se nachází v lepším stavu. Zbytek budovy bude pokryt novými obkladačkami s totožnými rozměry a barevností jako v případě originálu. Výrobu však neobstará společnost Rako, nýbrž čínský dodavatel. Odhadem bude potřeba 6000 m² obkladu.

Současně s tím dojde také k zatepletní budovy. Pod dlaždičky se nejprve vloží dvoucentimetrová vrstva izolace, na kterou teprve bude nanesen fasádní tmel. Jeho tloušťka se oproti původnímu stavu mírně redukuje, a tak by měl být zachován původní profil, aby obklad na všech hranách náležitě lícoval.

Věřím, že rekonstrukce Elektrických podniků proběhne bez potíží a stane se zdařilým precedentem do budoucna. V řadě pražských kachlíkáren se skrývá vzácné architektonické bohatství, které si zaslouží náležitou péči. Ostatně dlaždičky Rako šíří dodnes dobré jméno českého průmyslu po celém světě. Například už od roku 1926 pokrývá rakovnický obklad dvouapůlkilometrový Hollandův tunel mezi newyorským Manhattanem a New Jersey.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!