Funkcionalismus pod proudem

Praha je plná architektonických skvostů, které se do průvodců nikdy nedostanou. Tak jako měnírny elektrického proudu – funkcionalismus ve své nejčistší formě.

Bujará elektrifikace Prahy a prudký rozvoj tramvajové dopravy s sebou ve 20. a 30. letech přinášely čím dál větší nároky na přenosovou soustavu. Spolu s pokládáním kolejí a napínáním trolejového vedení tak bylo potřeba stavět také elektrické měnírny. Nový typ staveb, kterými se do té doby nikdo systematicky nezabýval. Dokonalá výzva pro mladé progresivní architekty, aby zhmotnili funkcionalistické principy.

Významné podpory se architektům dostalo od tehdejšího šéfa pražských Elektrických podniků Eustacha Mölzera. Sám byl vystudovaný stavitel a fandil moderním tendencím. To ostatně dokládá dvojice reprezentativních budov Elektrických podniků – ústřední sídlo v Bubenské ulici (A. Benš, J. Kříž) a Edisonova transformační stanice v Jeruzalémské (F. A. Libra). Ovšem dbalo se i na zakázky menšího charakteru.

Jakýmsi odborníkem na měnírny elektrického proudu se stal Josef Mlíka. Gočárův a Fragnerův žák začal pro Elektrické podniky pracovat v necelých třiceti letech a brzy si vytvořil ojedinělé know-how. Jak sám napsal pro časopis Architektura: “Projektant má býti všeobecně seznámen se základní teorií vysokoproudé elektrotechniky, s funkcí elektrotechnických strojů a zařízení, s jejich dynamickým působením a s chemickými vlivy na stavební hmoty. Není-li žádáno přizpůsobení okolnímu rámci prostředí, jsou stavby ryze účelové. Ocel se nejlépe osvědčila jako nosný skelet, který umožňuje i při provádění stavby odchylky od původního projektu.” Jak vidno z poslední věty, architekti i tenkrát počítali s jistou mírou improvizace na staveništi.

Josef Mlíka v rozmezí několika let navrhnul několik měníren, které přes svou strohost působí nesmírně elegantně. Tedy alespoň na archivních snímcích, z nichž některé pořídil Josef Sudek. Dodnes se zachovaly tři Mlíkovy realizace: vinohradská měnírna v Bělehradské ulici (na úvodní fotce k článku), holešovická stanice u bývalé Holešovické elektrárny a objekt ve vnitrobloku v Opletalce. Naopak největší Mlíkova měnírna ve Vysočanech šla v roce 2006 k zemi.

Současný stav objektů není snad s výjimkou Vinohrad příliš dobrý. Všudypřítomná reklama a graffiti připravily funkcionalismus o jednu z jeho deviz – působení čistých geometrických ploch. Nejvíce tím trpí elektrická měnírna od dalšího renomovaného architekta Eduarda Hniličky v Libni na Rokosce. A spolu s ostatními “elektrickými kvádry” čeká, až do čela Dopravních podniků opět usedne nějaký milovník architektury.

LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?

Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!