Vědecká líheň na pražském Albertově
Novoměstský Albertov je už přes sto let Mekkou českého vysokého školství a výzkumu. Zdejší univerzitní areál ale zůstává od dob svého vzniku jaksi nehotový a nikdy nedošlo k úplnému naplnění původních vizí. K tomu by mělo dojít až dostavbou dvou moderních výzkumných center – Biocentra a Globcentra.
Myšlenka vybudovat na Albertově cosi na způsob univerzitního kampusu pochází z konce devatenáctého století. Poté, co se v roce 1882 rozdělila pražská Karlo-Ferdinandova univerzita na samostatnou českou a německou část, vyvstala akutní potřeba nových prostor. Do té doby se vysokoškolský život soustředil především do Klementina a Karolina, která už však notně praskala ve švech.
Češi proti Němcům
Jako první zamířila ze Starého na Nové Město Česká lékařská fakulta. V roce 1883 vyrostla pro její potřeby novostavba v Kateřinské ulici, nedaleko ústavů Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. Toto racionální sepjetí výuky s praxí pak inspirovalo k přesunu i další přírodovědecké obory Filozofické fakulty.
Neméně důležitou motivací k výstavbě albertovského univerzitního areálu byl fakt, že vysoké školy získaly darem velkorysý pozemek Na Slupi. Jedná se o plochu přibližně ohraničenou trojicí kostelů, založených Karlem IV. – Panny Marie na Karlově, sv. Apolináře a Panny Marie na Trávníčku. V tomto údolí se odedávna nacházely zahrady, sady a vinice, které díky své jihozápadní orientaci utěšeně bujely a vzkvétaly. Ostatně, ducha někdejší městské džungle lze dodnes nasát v zahradě Ztracence anebo v nedaleké Botanické zahradě Na Slupi.
S přesunem univerzitní botanické zahrady na Nové Město se původně nepočítalo. Ovšem záměry změnila vltavská povodeň v roce 1890, která vyplavila původní smíchovskou zahradu v místech dnešních Diezenhoferových sadů. Univerzity proto k darovaným pozemkům přikoupily ještě sousední slupskou zahradu, kterou do té doby provozovala Česká společnost pro zvelebování zahradnictví. Narozdíl od vysokoškolských ústavů, které bylo potřeba po rozdělení univerzity zduplikovat, zahrada se pro změnu rozpůlila. Spodní část připadla Čechům, vrchní Němcům.
Česko-německé schizma se projevilo také v urbanistickém, nebo chcete-li regulačním plánu Albertova, který v roce 1901 vypracoval Rudolf Vomáčka. V jeho originálním návrhu dělí hlavní albertovská komunikace areál na dvě poloviny. Na jedné z nich měly vzniknout německé ústavy, na druhé české. Aniž si to dnes studenti uvědomují, cestou na přednášky bezděky šlapou po bývalé česko-německé hranici.
Devět chrámů moudrosti
Stavební aktivitu na Albertově lze rozdělit do dvou oddělených etap. Zásluhou toho získal univerzitní areál pestrost a rozmanitost, neboť se v něm prolínají různé stavební slohy – od novobaroka a secese až k puristickým formám nebo zárodkům funkcionalismu.
V první fázi, kterou lze datovat lety 1904-1912, vznikly pod kostelem sv. Apolináře Fyziologický a Hygienický ústav německé univerzity. Češi si naopak přes ulici postavili Chemický a Přírodovědný ústav. Po nově vybudovaném albertovském schodišti pak bylo možné vystoupat vzhůru do ulice Ke Karlovu, kde vyrostl nejprve Fyzikální a vzápětí po něm i Matematický ústav.
Druhé stavební období 1913-1925 už bylo ovlivněné modernistickými tendencemi a trvalo o něco déle, protože rozmach na čas zbrzdila první světová válka. Už ve svobodných československých poměrech se postupně kolaudoval německý Chemický ústav, Hlavův patologicko-anatomický ústav a konečně Purkyňův ústav. Dohromady se tak během dvaceti let zrodilo devět velkorysých chrámů moudrosti. A novému univerzitnímu areálu se začalo říkat Albertov na počest významného českého chirurga Eduarda Alberta.
Hotovo, zakonzervováno!
Původně zamýšlený Vomáčkův plán na zastavění Albertova se realizoval zhruba ze dvou třetin. Mnohé významné parcely zůstavály nadále prázdné, což provokovalo urbanisty, architekty a představitele univerzity k dopracování. Není bez zajímavosti, že pod prvním takovým navrhem z roku 1920 je podepsaný profesor Kamil Lhoták, otec významného českého výtvarníka.
Během první republiky se objevilo několik dalších studií, které zvažovaly dostavbu Albertova a následnou expanzi lékařských objektů do nedaleké Kateřinské zahrady a okolí apolinářské porodnice. Snahou bylo řešit pás mezi jižní částí Karlova náměstí a bývalými novoměstskými hradbami jako kompaktní celek, kam budou soustředěny teoretické i praktické lékařské ústavy.
Myšlenka to byla jistě chvályhodná, leč narážela na mnohá úskalí. Některé návrhy se zdály příliš radikální – třeba monobloková zástavba v podání architekta Josefa Havlíčka, tehdy čerstvě proslaveného budovou Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově. Zároveň se průběžně měnily pražské dopravní plány, které architekti museli chtě nechtě zohledňovat. Návrh Pavla Smetany z roku 1940 tak například počítá s novou komunikací z Náměstí Míru přes Kateřinskou zahradu k plánovanému silničnímu mostu na Výtoni, k jehož stavbě však nikdy nedošlo.
S příchodem druhé světové války se další rozvoj Albertova zadrhnul. Nikdo však nemohl tušit, že se tím území na dalších osmdesát let doslova zakonzervuje. Důkazem budiž dosavadní existence Studentského domova, jehož budova byla původně zamýšlená jako provizorium na pár let, přitom stojí dodnes a zanedlouho (možná) oslaví sté narozeniny.
Projekty do šuplíku
Ani v poválečných poměrech nebyla nouze o smělé vize. Hned ta první z roku 1945, kterou představil opět Josef Havlíček, měla ambici přesunout do albertovského okolí i další vysoké školy a vybudovat zde velkorysé univerzitní městečko, včetně sportovišť a dalšího rekreačního zázemí. Novou dominantou se měla stát moderní výšková budova v horní části Benátské ulice.
Ačkoliv byl Josef Havlíček nesporným architektonickým vizionářem, na území Nového Města by po jeho zásahu nezůstal kámen na kameni. Navrhoval zcela změnit uliční síť a nahradit stávající budovy novostavbami. Přežily by jen středověké kostely a kláštery. Pro přilehlé Podskalí by to navíc znamenalo další totální proměnu jen necelých padesát let po předchozí asanací. Také proto putovala Havlíčkova studie do šuplíku.
O něco střídmější pohled na věc prokázal v témže roce tvůrčí tandem František Čermák a Gustav Paul. Společně vypracovali několik variant dostavby Albertova a přilehlého okolí, které byly shovívavější k památkovým objektům i celkovému panoramatu města. Ovšem i zde zůstalo jen u výkresů.
Následujících dvacet let se nedělo nic. Po komunistickém převratu hrály vysoké školy druhé housle, takže poválečné budovatelské úsilí se Albertovu obloukem vyhnulo. Čestnou výjimku tvoří pouze menší železobetonová budova ČVUT v duchu „střízlivého socialistického realismu“, která vznikla v roce 1959.
Znovu se architekti a urbanisti osmělili k výraznější aktivitě až v sedmdesátých a osmdesátých letech. Snažili se vyřešit zejména to, jak do albertovské oblasti umístit novou fakultní nemocnici. Z několika různých projektů se nakonec realizoval jen žalostný zlomek – Urologická klinika v ulici Ke Karlovu a Pragerova Centrální kotelna za rohem ve Wenzigově.
Dá se tedy říct, že čtyřicet let komunismu se na Albertově skoro nepodepsalo. Na volných parcelách, určených kdysi k výstavbě, fungovaly jen různé dřevostavby a provizorní pavilóny. A fungují doposud.
Vstříc dalšímu pokroku
V polistopadových poměrech se dlouho čekalo na vyjasnění vlastnických práv k jednotlivým pozemkům a na vypracování územního plánu pro dané území. Přesto Univerzita Karlova už od 90. let iniciovala několik plánů na dostavbu Albertova, které se staly rozcvičkou pro definitivní záměr z roku 2006.
Ano, už před dvanácti lety se rozhodlo, že pro potřeby Přírodovědecké, Matematicko-fyzikální a 1. lékařské fakulty vyrostou na Albertově dvě zbrusu nová výzkumná centra. V roce 2008 následovalo vypracování zátěžové studie a pak dlouholeté ladění zadávacích podmínek. Má se totiž jednat o mezioborová výzkumná centra s velmi specifickými požadavky na typy laboratoří, instalované přístroje či použité technologie. Kromě toho se musí počítat i s chovem laboratorních zvířat nebo oddělením infekčních prostor.
Nesnadný oříšek pomohla v roce 2015 rozlousknout veřejná architektonická soutěž, v jejíž porotě zasedly takové kapacity jako Ladislav Lábus nebo Josef Pleskot. Z 33 přihlášených projektů zvítězil návrh pražského architektonického studia Znamení čtyř. Porota na něm nejvíce ocenila celkové urbanistické řešení. Dvojice center působí zvenku velice kompaktně, ovšem uvnitř jsou obě budovy důvtipně dělené průchozími atrii. To by mělo přispět k tomu, že zde bude kolotat život, lidé se tu budou navzájem potkávat, klábosit a tříbit si myšlenky.
Budova Biocentra, která vyroste v místech dnešní albertovské menzy, by měla sloužit biochemikům, genetikům anebo vědcům, zabývajícím se nanotechnologiemi. Naproti tomu v Globcentru, situovaném za kostel Panny Marie na Trávníčku, bude probíhat výzkum globálních změn klimatu, atmosférických procesů nebo biodiverzity.
Pokud půjde vše podle plánu, měla by se slavnostně přestříhávat páska v roce 2022. Záleží však, zdali nedojde ke zdržení kvůli archeologickému průzkumu obou stavebních lokalit. V oblasti Na Slupi se už v minulosti našly cenné keltské a ranně středověké nálezy. Je tedy možné, že ještě než začne vědecký výzkum v nových laboratořích, dočkáme se pro změnu nějakého objevu historického.
LÍBIL SE VÁM TENTO TEXT?
Podpořte provoz stránky Vysehradskej.cz dobrovolným příspěvkem na účet 1015305071/6100. Využít můžete platbu prostřednictvím QR kódu. Díky za podporu!
